Kácí se opravdu moc

Pan profesor Pokorný má pravdu („Tak jsme zase chudší“, Českolipský deník 1.12.), kácí se opravdu moc. Už na jaře na to svým článkem upozornila Českolipačka paní Komersová, a jedno z těch nejnovějších kácení, buku před okresním soudem v České Lípě, vzbudilo skutečně hodně negativních reakcí.

Jistě, strom byl napaden dřevokaznou houbou, ale z toho přece ještě automaticky nevyplývá, že hned zítra se zřítí, že není čas třeba na nějaké ozdravné opatření, že se musí hned pokácet. Nehledě na to, že ani případný pád buku by nemusel nikoho ohrozit, protože se nachází (nacházel!) uprostřed rozsáhlého trávníku, dostatečně daleko od chodníku. Snad nikdy za desítky let jsem neviděl, že by se kolem stromu někdo procházel. 

Ten buk ale jen zviditelnil problém, který doutná již několik let pod povrchem veřejného mínění. Naše regionální pobočka Společnosti pro trvale udržitelný život se účastní řady řízení o kácení zeleně. V těchto dnech připravuji výroční zprávu včetně malé statistiky. Od začátku roku jsme se účastnili 49 řízení, v nichž bylo žádáno o pokácení celkem 172 stromů, nejčastěji přímo v České Lípě. Do konce listopadu bylo 40 z nich ukončeno, a odbor životního prostředí povolil pokácení 133 stromů. Pouhých 23 stromů pokácet nepovolil. O zbylých 16 ještě nebylo rozhodnuto. Šedesát stromů bylo uloženo vysadit na zmírnění ekologické újmy, tedy ani ne polovina toho, co bylo vykáceno. A správně pan profesor uvádí, že bude trvat minimálně desítky let, než nově vysazené stromy začnou plnit svou funkci. Protože ale z kapacitních důvodů jsme schopni přihlásit se jen do některých úředních řízení, bude skutečně k pokácení povolených stromů jistě o dost více. 

Velmi vážné je, že o hodně zeleně přichází i vlastní centrum města a venkovní sportovní zařízení, tedy místa, kde je zeleň nejvíce potřeba, kde nejvíce chrání zdraví lidí. Není náhodou, že právě městské děti tolik trpí různými respiračními chorobami. Městské prostředí je přes veškerou snahu o úklid zvýšeně prašné, a polétavý prach s sebou nese řadu nebezpečných škodlivin. Ten nejlépe dovede zachytit právě zeleň. Pokud ovšem není vykácena.

 Stromy ale dokáží čistit nejen vzduch, zvláště některé i půdu a vodu. A to i od pěkných utrejchů. Třeba takový topol šedý, kříženec topolu bílého (lindy) a topolu osiky. Dokáže svými kořeny zachytit a na neškodné látky rozložit například i trichloretylén, běžně užívané odmašťovadlo, sice užitečné, ovšem pěkný malér, když zasáhne podzemní vody. Zdravé město a množství zeleně v něm, to jsou prostě skoro synonyma.

Přitom důvody ke kácení jsou někdy doslova malicherné. Znečišťování listím, stínění, velmi často (i když to nikdo do žádosti nenapíše, ale leckdy se v hovoru podřekne) současná móda bezstromých zahrad s anglickými trávníky kolem domů, maximálně s nějakou tou hřbitovní tújí kolem pozemku. Provozovatelé jednoho hřiště zase žádali o pokácení stromů rostoucích na trávníku, oddělujícím jednotlivá sportoviště, protože sportovci by prý mohli zakopnout o kořeny, upadnout a zranit se!

A snad stejně často je důvodem iracionální strach ze stromů. Úzkostní lidé, místo aby vyhledali lékařskou pomoc, raději provozují samoléčbu odstraňováním ze svého okolí všeho (kromě aut), co v nich budí úzkost, čím se cítí ohroženi. Líčí třeba v žádosti, jak strom ve větru tluče větvemi do zdi domu, či do okna, jak se údajně naklání, že u souseda ve vedlejší ulici nedávno nějaký strom spadl, a tudíž, pro jistotu,…, a kategoricky si vynucují kácení.

Kapitolou o sobě jsou noví majitelé pozemků, často draví, bezohlední, kteří formálně uvedou nějaký důvod ke kácení, ale ten pravý krásně vyjádřil jeden z nich: „ten strom pude pryč, a hotovo. A ten u sousedky taky, jen co tu babu ukecám.“ Ta „baba“ přitom o svůj strom (krásný a mohutný dub letní) desítky let vzorně pečuje, má z něj radost, patří u nich takříkajíc do rodiny.

Bohužel, mám někdy pocit, že odbor životního prostředí je k žádostem o kácení až příliš vstřícný. Nic proti zásadě, že na prvním místě je bezpečnost. Jen by se ta bezpečnost neměla posuzovat příliš jednostranně. Součástí toho bezpečí je přece i dostatek zeleně, která má mnohé ochranné funkce a bez které by se nám těžko žilo. Proto jsou také stromy chráněny zákonem, je zakázáno je poškozovat, a majitelé jsou povinni o ně pečovat (další důvod, proč je někteří nechtějí). A kácet se smějí pouze ze závažných důvodů. Zkrátka, ačkoliv si to mnozí neuvědomují, strom je důležitá hodnota. Dokonce i vyjádřitelná v penězích. Třeba cena toho výše zmíněného buku u okresního soudu se bude pohybovat minimálně ve statisícových částkách, a nedivil bych se, kdyby vzhledem k druhu stromu, stáří, umístění a toho, že byl součástí parku, dosáhla i milionu korun. Je tudíž načase radikálně vztah k zeleni ve městě změnit a kácení omezit na naprosto nezbytné minimum. A důsledně za každý pokácený strom vysadit vždy minimálně jeden nový, ale raději dva.

10.12.2010 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši