Užitečné plácnutí

Když pan z dopuštění voličů takysenátor Jirsa označí dokonce i ctihodného a veskrze konzervativního profesora Bedřicha Moldana, uznávaného odborníka, zakladatele a ředitele Centra pro otázky životního prostředí UK, zakládajícího člena ODS, bývalého ministra a senátora etc. za „ultrazeleného“, mohli bychom nad tím mávnout rukou.

Na tento Jirsův šplecht („Doufám, že nezvítězí zelená žabka“, LN 22.12.) totiž přesně sedí výrok Jana Wericha, cílený ovšem na projevy řady lidí za předlistopadových poměrů, že někdy „jejich vlastní ucho se samo diví, co vlastní huba povídá“. Tím nikterak netvrdím, že se mu po bývalých poměrech stýská, i když tehdy by nepochybně jako vysoký politický bafuňář měl k ruce účinnější prostředky proti „žabičkám“, než jsou novinové polemiky.

Jeho výrok je zajímavý z psychologického hlediska. Od časů Freudových víme cosi o chybných výrocích, o přeřeknutích, která ve skutečnosti vůbec nejsou náhodná. Odrážejí totiž něco z hlubin jejich psýchy, co by breptové někdy neradi přiznávali i sami sobě. Ono to zkrátka vypadá, že nikoliv nějaké radikálně zelené postoje, ale i docela obyčejná starost o prostředí, v němž žijeme, aby bylo alespoň jakž takž k přežití, už je pro lidi typu pana senátora Jirsy nepřijatelným extremismem, zelenou ideologií.

Když člen stejné politické strany a (taky už) exministr Pavel Drobil obsadil Ministerstvo životního prostředí, zahájil, mohutně podporován samotnou hlavou státu, nemilosrdné „odideologizování“ této instituce. Jak ukazují okolnosti ministrova pádu, bylo-li vůbec ministerstvo jakýmsi  ideologickým doupětem, pak jím rozhodně být nepřestalo. Jen byla jedna ideologie nahrazena jinou. Dala by se ta nová ideologie vyjádřit třeba rčením „košile bližší než kabát“.

A myslím, že přesně tak je třeba rozumět i plácnutí pana senátora Jirsy. Užitečné plácnutí. Přituhuje, a my bychom měli zpozornět, když se nám někdo snaží namluvit, že ve skutečnosti žádný kabát nepotřebujeme, že nebezpečnější než zima je kabátová ideologie.