Umírání na silnicích
Já vím, na silnicích umírá každoročně tolik lidí, že upozorňovat v této situaci na živočichy, rovněž hynoucí pod koly aut, může znít skoro jako provokace.
Ubezpečuji, že tak to rozhodně myšleno není. My jsme na tom ale přece o trochu lépe, můžeme se koneckonců rozhodnout, jestli to riziko podstoupíme. Tisíce a tisíce ptáků, žab, srnek, zajíců, ježků a dalších živočichů bohužel na výběr nemají. Lidské komunikace kříží jejich tisícileté migrační cesty, protínají jejich teritoria, a jezdí se na těch komunikacích čím dál rychleji. Dokonce i zapadlé okresky, jež ještě před deseti, patnácti lety mohli v pohodě s auty sdílet i cyklisté, chodci a dokonce i ti živočichové, se dnes pro všechny jmenované stávají smrtelnou pastí. A úměrně tomu roste počet obětí. Křížky a pomníčky lidí přibývají po jednom, po dvou, mrtví živočichové po stovkách. A možná by stačilo trochu snížit rychlost, aspoň na těch okreskách, a ubylo by zabitých lidí i zabitých zvířat.
P.s. ten strakapoud ležel u kraje silnice v lese mezi Novým Borem a Práchní. Pár okamžiků předtím, než jsem k němu došel, ozvalo se náhle z předjíždějícího auta: „to bych se na to vys… chodit pěšky.“ Když jsem se vzpamatoval z leknutí, stačil jsem ještě zahlédnout jízdou rozjařenou mladičkou tvář a loket, koketně vystrčený z okénka vozu.
