Smog aneb čůrání do bazénu

Dnes a denně se dusíme smogem v ulicích, postižení lidé plní ordinace lékařů, zvyšuje se i úmrtnost chronicky nemocných. Je pochopitelné, že hledáme všechny možné způsoby, jak alespoň zmírnit jeho účinky. Co je pochopitelné méně, že chodíme kolem některých znečišťovatelů jako kolem horké kaše.

Lokální topeniště v rodinných domcích není prý možné kontrolovat, dle vyjádření jedné pracovnice ČIŽP chybí příslušné právní normy. Dusící se astmatické dítě, kterému jde vinou čudilů o život, má smůlu. 

Pražský pan primátor zase nemůže uzavřít centrum města frekventované motorové dopravě, protože v Praze sice smog taky je, ale ještě ne dost velký, a vyhlášení zákazu vjezdu by bylo vlastně šířením poplašné zprávy. Místo omezování dopravy se raději mluví o chybějících obchvatech měst. Které ale nikdo ze dne na den nevybuduje, ani z roku na rok, protože ty stovky miliard na ně prostě nemáme a dlouho mít nebudeme.

Ony ale proti tomu nejhoršímu stejně nepomohou. Nejnověji se tak mýlí pan Hanzlíček, když píše („Jak se zbavit smogu“, Právo 16.11.): „Například Ostravě by … pomohlo nezpoplatňovat obchvat kolem města.“ Koncentrace nejmenších prachových částic velikosti pod 5 mikrometrů totiž se vzdáleností od zdroje prakticky neklesá. A právě tyto nejmenší částice se na rozdíl od těch větších dostanou až hluboko do plic. Spolu se všemi rakovinotvornými látkami a dalšími škodlivinami, jež se na ně vážou.

Asi bychom pěkně hnali vyčůránka, který by se vymlouval, že on přece načural jen do jednoho kouta bazénu, tak to nikomu v dalších koutech nemůže vadit. Naše ovzduší je teď jeden takový velký bazén, tak prosím nehledejme zcestně způsoby, jak do něj čurat bezpečně. Slušný člověk do bazénu prostě nečurá. Zákon k tomu nepotřebuje.