Rómové a Židé, znepokojující paralely

V žádném případě si nedělám nárok na úplné vysvětlení sociálních nepokojů, které se už několik let čas od času objevují na různých místech země. Na to je to jev příliš složitý. Dovoluji si jen poukázat na jeden jejich aspekt, na podobnost projevů anticiganismu, jež jsou motorem těchto nepokojů, s někdejšími projevy antisemitismu.

Přitom stranou ponechám anticiganistické projevy neonacistů při jejich opakovaných nájezdech na vytipovaná místa, nejnověji na České Budějovice, jakkoliv pravidelně působí jako rozbuška i za situací (rozmíška dětí na pískovišti!), které by bez jejich přítomnosti a bez jejich štvaní pravděpodobně žádné nepokoje vyvolat nedokázaly, a jakkoliv by mohly být nebezpečné za situace celkové společenské destabilizace. Jejich nepřátelské zaměření na Rómy (na všechny bez rozlišení!) je čistě utilitární. Neonacisté vycítili, že tady lze získat nejvíce politických bodů, když pohořeli v Praze v roce 2007 či v Plzni v roce 2008, kde se pokoušeli křísit dávno zapomenutý (doufám) lidový antisemitismus.

 

Za skutečně nebezpečnou pokládám právě tu „lidovou“ složku násilných střetů. Přesto, že někdy nabývá tak bizarních forem, až to svádí k jejich podceňování jako jakési pouhé folklórní záležitosti. Leckdo asi zahlédl v TV reportáži z Budějovic tu ženu s lahví alkoholu v roce a se spokojeným výrazem v tváři na čumendě ve špalíru diváků na chodníku. Ale ony třeba i pochody proti rómským ubytovnám ve Varnsdorfu ve slunném září 2011 probíhaly zásadně odpoledne, po svátečním obědě, kdy bylo možno vidět celé rodinky, které si vyšly do ulic jako k pouťovým atrakcím.

 

Zpočátku mě to mýlilo. A nepomohlo mi ani to, že jsem v řadě případů (vyjma těch Budějovic) sledoval zmíněné nepokoje hodně zblízka. Dost se to všechno lišilo od obvykle popisovaných projevů antisemitismu počínaje od raného evropského středověku po  Dreyfusovu aféru, hilsneriádu, dokonce po antisemitismus spojený s antiněmectvím za první republiky (o druhé ani nemluvě), což vše s výjimkou posledních pamětníků známe ovšem už jen zprostředkovaně. To může také znamenat, že ne zcela přesně a že nám mohou případné podobnosti unikat.

 

Asi i proto se mi ta paralela začala výrazněji rýsovat až  při nedávné četbě knihy Brigitte Hamannové „Hitlerův ušlechtilý Žid“, i když jistě také tady lze uplatnit výše zmíněnou námitku. Přece jen ale je tam popsána celá řada zcela konkrétních příkladů lidového antisemitismu v Rakousku od doby kolem 1. světové války a 20. let, tedy dávno před nástupem nacistů k moci, a znovu pak v době světové hospodářské krize o 10 let později. Mimo jiné jsou tam citována podání a udání ctihodných občanů adresovaná správním úřadům, antisemitské „dopisy čtenářů“ a další dokumenty. Stížnosti na hlučnost a nevázanost minority (ty i vůči cizincům včetně Čechů), vůbec na chování urážející středostavovské mravy, na její údajný parazitismus, na rozmařilost a poživačnost, kontrastující se střídmým a monotónní prací naplněným životem většinové společnosti. V dopisech čtenářů se pisatelé vyjadřují v tom smyslu, že jejich antisemitismus není nějakou předpojatostí, nýbrž že vyplývá z konkrétních životních zkušeností. Nechybí ani primitivní narážky na to, že se někde vyskytuje až příliš mnoho Židů  („Rio de maces“ jsme říkali lázním u krásného Dunaje“), či přímé urážky  („Muži budili… dojem, že právě spadli ze stromu.“), podobné těm vůči Rómům z našich hospodských a internetových diskusí. A odhlašování bílých dětí ze škol, kde je podle mínění většiny až moc „černých“, také není nic nového. 15. listopadu 1938 (pravda, to již po Anschlussu) píší vídeňské Volks – Zeitung: „…Rozumí se také samo sebou, že němečtí žáci a žákyně nesnesou, aby seděli v jedné třídě se Židy.“

 

Opravdu jde o podobnosti čistě náhodné? I dnes prochází svět hospodářskou krizí, i dnes se bortí jistoty, které platily po mnoho předcházejících desetiletí. I dnes roste přistěhovalectví.  V Rakousku tehdejší doby šlo mimo jiné o tisíce rozhodně nevítaných – ani bohatšími starousedlými soukmenovci – chudých židovských migrantů, kteří uprchli z Haliče před válečnými událostmi a drsným východoevropským antisemitismem, za války ještě notně zesíleným. I dnes se cítí ohroženy a demonstrací se účastní především střední či spíše nižší střední vrstvy, i když  na tom zdaleka nejsou tak špatně, jak se to může jevit v příležitostných vyjádřeních demonstrantů do médií. V každém případě jsou na tom lépe než ti, vůči nimž se v demonstracích vymezují. To je ovšem nijak neuklidňuje, mnohdy tomu ani nevěří. Lepší životní úroveň je nezřídka na dluh, zaplacena statisícovými půjčkami a úvěry, finanční zátěží i na desítky let, takže vážnější nemoc nebo ztráta zaměstnání může pro ně znamenat i skutečný pád na dno.

 

Za této situace často ztrácí schopnost racionálního, kritického uvažování i ti, kdo ji předtím měli. A ve vypjatých okamžicích, jimiž demonstrace jistě jsou, na povrch začasto vyvře a  chování ovládne prastaré magické, emocemi rozostřené myšlení, které sugeruje, že vše, co se jim děje, není náhoda, že to není normální života běh, kdy někdy je líp a jindy hůř. Že to vše působí nějaké zlé síly, které záměrně škodí, ztělesněné zlo, které je třeba odstranit, zničit, a že jedině to je osvobodí a zbaví soužení, třeba i toho potenciálního, pouze hrozícího. Začíná hledání obětních beránků.

 

Po tisíciletí jimi byli v Evropě Židé. Ti už se ale za ně nehodí, protože byli z větší části vyhubeni v plynových komorách, z části emigrovali a ti poslední zbylí se stali snad až neviditelnými. A po tom, co se jim ve 20. století přihodilo, se už ani nejzavilejší antisemité neodvažují na ně útočit přímo.

 

Zato Rómové jsou viditelní, jak se patří. Není třeba je složitě identifikovat, jsou odlišitelní na první pohled. Většinová společnost na nich nenachází zbla dobrého, co hůř, pokládá je za nespravedlivě zvýhodňované chráněnce mocných, které hodnotí obdobně. Zkrátka, ideální adepti…

 

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

19.7.2013 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši