Nevytahujme se na červené mravence

Tak jsem si krásně notoval s Matyášem Zrnem („Jak (ne)skončit v protiproudu“, LN 23.7.) a s Edmundem Burkem, že ano, že je to přesně tak, že společnost je dohodou živých, mrtvých a ještě nenarozených. A v duchu jsem s panem redaktorem diskutoval. Že to dnes opravdu vypadá, že druhé ze jmenovaných, ale i mnohé živé nechceme mezi sebe, abychom na ně nemuseli brát žádné ohledy, abychom se jim nemuseli přizpůsobovat, abychom mohli agresivně uplatňovat domnělé právo rozcapovat se a roztahovat, jak jen nám ta nejujetější hnutí mysli zhmotněná přemnoženou reklamou dokáží vemluvit. Ale že přesto snad není nutno se bát, že to přece nepotrvá věčně. Že tak už to v lidské historii chodí, že „je čas boření a čas stavění“.

Ale poslední odstavec jeho úvahy mě zarazil. Prý namísto ochrany života, manželství a rodiny raději chráníme deštné pralesy nebo hnízdo červených mravenců stojící v cestě stavbě dálnice. A že prý levičáci za to mohou. Ti se furtumfurt snaží tato nepodstatná, falešná témata podsouvat veřejnosti a s jejich pomocí se pokouší obmyslně z veřejné diskuse vytlačovat ta jedině důležitá. Nový útok na sám Systém v tom dokonce spatřuje, když v šedesátých létech se nepodařil. Jako bychom teď ještě nějaký měli! Když budeme mít štěstí, třeba by se časem mohl nějaký systém vyvinout z toho současného bujónu, o jehož chuti a vůni těžko říci něco určitého.

Přiznávám, že se nedokážu na politické škále umístit. Dlouho jsem si s tím lámal  hlavu,  vycházelo mi nakonec cosi jako „levicově liberální konzervativec se zabarvením do zelena“. Ale znělo to tak pitomě, že jsem nakonec tohle úsilí vzdal. Že bych tedy nakonec byl ten levičák? Nedomnívám se totiž, že ochrana deštných pralesů je nepodstatná, nedovolil bych si ji zlehčovat argumentem namátkou odněkud vytaženým. Dokonce si myslím, že je stejně důležitá jako ochrana nenarozeného života a ochrana života vůbec až do jeho přirozeného, uměle neurychlovaného konce. Že je stejně podstatná jako ochrana základních morálních zásad naší civilizace, v podstatě vycházejících z křesťanského desatera. Že ochrana veškerého živého na planetě dokonce patří k  moderní interpretaci těchto hodnot. Jinak by musel být levičákem i papež František, který vyzval věřící, aby byli „strážci (všeho) stvoření“, nebo princ Charles, známý svými aktivitami na ochranu přírody. Vždyť to vše, nejen něco z toho, se nakonec může stát krystalizačním jádrem toho nového systému.

A na  červené mravence bych se taky nevytahoval. Pro nadšence času, řečeno s Vladislavem Vančurou, jsou dálnice jistě jedním ze symbolů moderní civilizace. Pro mne spíše ta ochrana červených mravenců. Už proto, že  sklon k řešení problému překážejících červených mravenců za pomoci buldozeru a řešení nechtěného těhotenství za pomoci kyrety či skalpelu nejednou vycházejí z dosti podobných myšlenkových zákoutí.

PhDr. Miroslav Hudec