Svoboda nenávisti či cenzura nenávisti? Obtížné rozhodování.

Stejně jako mnoho jiných, kterým není jedno, co se děje se současnou českou společností,  s úzkostí sleduji na různých internetových fórech nenávistné, často rasistické příspěvky. Souhlasím s Martinem Weissem („Dekl cenzury nepomůže“, LN 16.9.), že vždy byli, a tudíž i dnes jsou lidé, kteří měli potřebu takto kolem sebe nenávist šířit. Je to v jejich povaze, oni si tak svým způsobem ulevují nejrůznějším vnitřním tenzím, provádějí si laickou samoterapii – možná o důvod víc, aby přestala být hanba chodit k psychiatrovi. Jen to dnes mají o to lehčí (a zasažená společnost o to těžší), že nemusí shánět papír, obálku, známku, nemusí ztrácet čas běháním na poštu či k nejbližší poštovní schránce.

Hlavní problém tedy není v podstatě jevu, nýbrž v dnešní masovosti jeho výskytu. Tím se to dost zásadně liší od minulosti. Nějakou nelidskou děsivost lze dnes na naklepat na klávesnici počítače během pár vteřin. Zatímco klasický pisatel anonymních nenávistných dopisů jich za den moc nestihl, ten u počítače klidně desítky, ti patologičtější i stovku. Kromě toho, dopis zasáhl jediného adresáta, nověji, třeba v podobě anonymních letáků či pamfletů, řekněme desítky, na internetu ale v konečném součtu desítky i stovky tisíc. A to už jsme u vytváření veřejného mínění, přesněji řečeno u jeho manipulace. Když počítám podle nicků v internetových diskusích nejaktivnější autory zvláště nenávistných příspěvků (jsou to na stejném webu zpravidla stále tíž), nebývá jich více než deset, dvacet. Ale souhlasných přikliknutí mají mnohdy stovky, někdy i tisíce.

Úspěch mívá nenávistník zvláště, když manipuluje s čísly, jako ověřená fakta šíří hausnumera, nakolik si třeba nemilovaná menšina přijde na sociálních dávkách, jaké statisíce si vydělá plozením dětí atd. Čísla lidi fascinují, podvědomě na ně příspěvek s čísly, jakkoliv z prstu vycucanými, působí jako pravdivější, než když je bez nich. Ti pak hausnumera v přesvědčení o jejich nepochybné pravdivosti dobrovolně šíří dál, aniž si je jakkoliv ověřují, byť je to dnes většinou bez problému možné. A v určitém okamžiku již je společenské přesvědčení o jejich pravdivosti tak pevné, že už je žádná fakta, žádná seberozumnější argumentace nedokáží změnit. A takto vzniklé falešné společenské vědomí pak dokáže i ovlivňovat politiku. Také pod jeho vlivem, tedy zdaleka nejen na základě reálného hodnocení situace, místní zastupitelstva  v pevném přesvědčení, že konají dobro a chrání slušné občany, vytvářejí nejrůznější vyhlášky a nařízení, které někdy jako by se inspirovaly zákonodárstvím režimů, jejichž hrůzy by si asi nikdo znovu zažít nepřál. Podobně to může probíhat i v zákonodárných sborech.

Mluvil jsem o patologických jedincích, kteří bývají za jednotlivými nenávistnými příspěvky. Ovšem na druhé straně si lze dost dobře představit,  že  minimálně v některých případech  jde o cílené operace ideologicky vyhraněných skupin, které by v normálním, otevřeném politickém boji nikdy nezískaly potřebnou voličskou podporu, ale takto mohou pozvolna alespoň části svých politických cílů dosáhnout. Můžeme tuhle možnost s jistotou vyloučit?

A pokud ne, lze nad tím bezstarostně mávnout rukou?  Ač to někomu může znít jako fráze, nepřestává platit, že demokracie, která se neumí bránit, zpravidla dlouho nepřežije.

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog