Pistolníci by inkluzi řešit neměli

V nastávajícím prezidentském klání nemá šéf zbrojařů Jiří Hynek podle nejnovějších průzkumů moc velkou šanci. Možná proto se rozhodl dát o sobě víc vědět. A pro zahájení propagační ofenzívy si vybral inkluzi handicapovaných, tedy školství, obor, v němž má kvalifikaci tu, že taky chodil do škol a má čtyři děti („Inkluze po česku páchá „dobro““, LN 9. 11.). Ale zase je to jeden z těch oborů, který bezpečně dokáže vyvolat až extrémní vášně. Tedy pro vzbuzení pozornosti jako dělaný.

Hlavně je důležité být proti, protože spousta lidí je proti. A takto lze získat jejich sympatie a možná i hlasy v prezidentských volbách. Argumenty? Jejich pravdivost? Koho to zajímá? A tak pan kandidát pálí bez míření rovnou od boku a vrší ve svém příspěvku jen blud za druhým.

Hned v první větě bludy dva. Inkluze rozhodně neběží druhým rokem (to možná oficiálně) a rozhodně není povinná. Vzpomínám si na bouřlivá pražská zasedání školních a poradenských psychologů a speciálních pedagogů už na přelomu roku 1989 a 1990, kde se mimo jiné diskutovalo o neudržitelné situaci ve speciálním školství.  Možná dobře myšlená, ale nezvládnutá školská reforma ze sedmdesátých let (šlo nejen o množinovou matematiku) vedla k ohromnému nárůstu počtu školsky neúspěšných dětí. A v důsledku toho v tehdejších zvláštních školách (dnes ZŠ praktické) končily tisíce dětí s normálním intelektem. Jednak děti ze sociálně slabších poměrů, ale ještě spíše děti rodičů s neúplným, nedokončeným vzděláním, kteří svým potomkům nedokázali účinně pomoci s domácí přípravou.

Masové zneužívání zvláštních škol tehdejším režimem k zakrývání neúspěchu reformy bylo i předmětem kritiky ze strany lidskoprávních organizací. Situace ve speciálním školství, které by samo o sobě a za normálních okolností dobře plnilo svou funkci, byla neudržitelná. Změna doslova visela ve vzduchu a odpovídala i tehdejší společenské objednávce. Mimochodem, pozdním důsledkem zneužití speciálního školství jsou tisíce dnešních nezaměstnaných a nezaměstnatelných čtyřicátníků a starších, jimž chybí potřebná kvalifikace. Tehdy, po roce 1989 také byly podniknuty první kroky k tomu, čemu se dnes říká inkluze. Neznamená to nic jiného než právo (ne povinnost!) na nejvyšší možné vzdělání, jakého je dítě schopno dosáhnout. A právo dostat k tomu odpovídající podmínky.

Jistě existuje určité, velmi malé procento dětí, které docházejí do speciálního školství a jsou tam dobře zařazeny – základní školy praktické i další speciální dál existují a existovat budou. Ale je mnohem větší procento těch, které dříve ve speciálním školství končily jen proto, že to bylo nejpohodlnější řešení. Je dobře, že nyní mají možnost začlenit se do hlavního vzdělávacího proudu a že jsou jim k tomu konečně oficiálně vytvářeny i ty podmínky. Nikdo ale není k inkluzi nucen.  Žádné „zahánění do stáda“! Poslední slovo vždy mají zákonní zástupci dětí.

Nemá smysl vyvracet všechny bludy a nevědomosti, které pan Hynek ve svém exkurzu do oblasti jemu zjevně cizí prezentoval. Za všechny už jen poukaz na jeho originální pochopení individuálního přístupu k dítěti. To určitě neznamená, že učitel nechá při hodině třídu třídou a začne se věnovat něčemu jako doučování tu jednoho žáčka, tu jiného, který hned nepochopil jeho výklad. Tím se myslí, že učitel své žáčky zná a ví, že třeba v matematice může na Pepíkovi žádat mnohem více než na Mařence, protože na rozdíl od ní je matematický talent. Mařenka si to ale odpracuje například vytvořením prezentace z literatury, protože v ní je dobrá zase ona. A Vaška že nebude zkoušet u tabule, protože je to vyhlášený trémista a nedostane tam ze sebe ani slovo, i když učivo umí.

Stále platí stará zásada: „Ševče, drž se svého kopyta“, v tomto případě asi pistole či čeho. A rozhodně s ní neřeš problémy, které vyžadují poněkud jemnější nástroje. Ne že by školství nemělo problémů celou řadu, inkluze rozhodně není největší z nich. Takovéhle pistolnické způsoby a přístupy je ale určitě nevyřeší. Zvláště, když více než o nějaké řešení jde o ty voličské hlasy.

(Miroslav Hudec, psycholog a publicista, pracoval v létech 1976 – 2014 psycholog v Pedagogicko – psychologické poradně v České Lípě, od roku 1991 do roku 2012 jako její ředitel)

26.11.2017 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši