Automobil jako symbol svobody rozhodování? Bývávalo!

„Promiňte, ale kroužili jsme dvacet minut kolem, a nemohli najít místo k zaparkování,“ omlouvá rozpačitě pozdní příchod mého klienta jeho matka.

A rozhořčeným hlasem odsuzuje bezohledné lidi, kteří by nejraději jezdili autem i na záchod a činí město nejen neprůjezdným, ale přímo neobyvatelným. „Vůbec se nedá přejít ulice“, stýská si, „a děti se bojím pustit z domu, aby je nějaký šílenec nepřejel.“

Nenápadně kouknu na adresu, a vidím, že rodina bydlí na blízkém sídlišti, právě tak asi těch dvacet minut pohodlné chůze přes svěží jarní park.

Podobné situace zažívám poslední dobou čím dál častěji. Jednou jde o zácpu na silnici, jindy o defekt na autě, v zimě nechce nastartovat motor, nebo je třeba seškrábat jinovatku ze zamrzlého okna.

Zvláštní je, že jen zcela výjimečně přijdou pozdě ti, kteří šli pěšky, nebo jeli veřejnou dopravou, byť třeba ze vzdálenosti dvou, tří desítek kilometrů.

Vypadá to, že auto odnaučuje lidi dovednosti chodit včas. Mají pocit, že vše závisí jen a jen na nich, že prostě stačí jet trochu rychleji, a všechno stihnou. To je zřejmě ta „individuální svoboda rozhodování“, jak o ní píše pan Kobera („Liberec kolabuje. Nemá koncepci“, liberecká regionální rubrika MF Dnes, 30.5.).

Neřízená, možná záměrně neřízená exploze automobilismu v kombinaci s dlouholetým zanedbáváním veřejné dopravy způsobila současný kolaps. Auta už nejezdí, ale plíží se krokem, či postávají. Vytlačila lidi z ulic, srovnávací fotografie ukazují, jak se  kdysi vlídná korza pod košatými stromy přeměnila na nepříjemné, holé, hlučné a prašné stoky, v létě navíc nesnesitelně rozpálené, v zimě rozsolené a rozežírající vše živé. Chodníky jsou čím dál užší, čím dál méně používané, ve vedlejších ulicích na nich dokonce leckde vyráží plevel. Někdo řekne, daň pokroku. Jenže pokrok by snad měl být vývojem k lepšímu, příjemnějšímu, nebo aspoň snesitelnějšímu.

Octli jsme se uprostřed neřešitelného dilematu. Leckde se lidé bouří. Sami většinou majitelé aut, blokují ulice, aby prosadili výstavbu obchvatu města, protože automobilový provoz jim znemožňuje normální život. Pokud se to ale povede, stýskají si obchodníci, že ztratili zákazníky a že jim upadá živnost. Ačkoliv přísaháme na nedotknutelnost soukromého majetku a na podporu soukromého podnikání, nemůžeme přijít na jméno vzpurné selce, že nechce vydat po generacích předků zděděnou zemědělskou půdu, nebo podnikateli, že odmítá zlikvidovat svůj závod, aby tudy mohla vést dálnice.

Zkrátka, i pro individuální automobilismus platí, že svoboda, která není spojena s odpovědností, která nepočítá také se svobodou těch druhých, která se dokonce realizuje na jejich úkor, už není svobodou, ale pouhou iluzí svobody. Může se dokonce stát tyranií.