Malí geniové? Nebo ctižádostiví rodiče?

Ad: „Šance pro mimořádně nadané děti“ (LN 30.12.)

„Víte, co jste způsobil?! Leošek teď odmítá chodit do školy,“ vyvřískl na mne telefon do krajnosti rozčileným ženským hlasem. „Chtěli jsme pro něj něco lepšího, a teď abychom kvůli té ostudě měnili školu.“  

Chvíli trvalo, než jsem se v tom vodopádu emocí zorientoval a zjistil, že volá maminka asi jedenáctiletého chlapce, který neuspěl u přijímacích zkoušek na osmileté gymnázium, jejichž součástí byl také inteligenční test. 

Je to už hezkých pár let, ale ten případ se mi vybaví vždy, když se mluví o mimořádně nadaných dětech. Chlapec z malého města, jistě šikovný, na základce se samými jedničkami, pečlivá rodina, podporující rozsáhlou zájmovou činnost dítěte, maminka úřednice místní správy, otec v čemsi podnikal. Jenže od školy jsme měli zadání pomoci vybrat z dobrých dětí ty nejlepší, ty opravdu výjimečně talentované…  

Ne, že by se občas takové neobjevily, a je jen dobře, že se rozšiřují možnosti jejich výchovy a vzdělávání. Pochybuji však, že by jich byly tři až čtyři procenta. Zato ctižádostivých rodičů, kteří si prostřednictvím dítěte a bez ohledu na jeho zájmy řeší svoje problémy, těch lze v pedagogicko-psychologických poradnách očekávat mnohonásobně více.