Neznámé děsí, známé uspává pozornost

David Trumba („Neznámé děsí“, LN 14.3.) má pravdu, že lidé se bojí neznámého už z principu, přesněji řečeno z opatrnosti, dané tisíciletou zkušeností lidstva. A že tudíž ten strach nemusí být vždy oprávněný.

Sám bych ovšem jako příklad nepoužil právě obavy z těžby břidlicového plynu, protože tady i některá odborná vyjádření  určitá rizika připouštějí. Až panický strach mají někteří lidé třeba z větrných elektráren, připisují jim téměř démonické účinky na všechno možné. V internetové diskusi na toto téma se jedna dáma vyjádřila (doslova!), že by se méně bála atomové elektrárny za humny než „větrníků“.

Ovšem stejně iracionální myšlení může být příčinou absence protestů v oblastech, kde jsou lidé na těžební činnost už zvyklí. David Trumba zmiňuje jižní Moravu. Tak jako nový, neznámý podnět vyvolává strachovou reakci, tak naopak návyk otupuje i racionální obranné  mechanismy. Bystrý pozorovatel lidského chování to kdysi trefně vyjádřil rčením, že člověk si zvykne i na šibenici.

Jako velmi ilustrativní příklad může posloužit třeba rozdílné vnímání nebezpečí vyplývajícího z automobilové dopravy a nebezpečí hrozícího při pádu stromů. Ačkoliv ročně zahynou při automobilových nehodách jen u nás stovky lidí a tisíce jsou těžce zraněny, je strach z aut daleko menší než strach z padajících stromů, kde je přitom nějaký tragický následek záležitostí zcela ojedinělou. Tak ojedinělou a výjimečnou, že když k nějaké tragédii dojde, mluví se o ní ještě celé roky a celé roky slouží jako účinný strašák. Například když je třeba se nějakého stromu zbavit a nedostává se jiných argumentů. Důkazem budiž více než tři roky stará, ale v obecném povědomí stále živá zlínská kauza, kdy dva  chlapci zahynuli při pádu pajasanu žláznatého.  

Naproti tomu argument, že automobilismus je snad nejnebezpečnějším oborem lidské činnosti s největším počtem obětí, se obvykle setkává pokud vůbec s nějakou reakcí, tak nejčastěji s pokrčením ramen. Lhostejným? Rozpačitým? Mrtví a zmrzačení při autonehodách už téměř nikoho neděsí. Paradoxně větší strach mají lidé, sami většinou automobilisté, z dopravního  hluku a smogu, z frekventované dopravy ve svém bezprostředním okolí. Jedině proti tomu se bouří.

Musíme se zkrátka smířit s tím, že lidé jsou nedokonalí, že neuvažují a nejednají vždy zcela racionálně - reklamní průmysl o tom ví své! Měli bychom s tím počítat, ale neměli bychom toho využívat k účelovému zpochybňování legitimity jejich názorů a postojů.

                                                                                         PhDr. Miroslav Hudec

                                                                                                  psycholog