Volný trh a auto bez volantu

Přiznám se, že jsem po roce 1989 (a ještě více před ním) věřil v ideologii volného trhu. V nostalgických vzpomínkách pamětníků se jevil jako něco až zázračně dokonalého a zároveň lákavě jednoduchého. Když bude mít zákazník o něco zájem, vždy se najde někdo, kdo na tom bude chtít vydělat, a tudíž se bude tumlovat, aby to nabídl. Přirozené lidské sobectví, samo o sobě nic moc pěkného, tak jako zázrakem poslouží obecnému dobru, dostatku všeho. Alelujá.

Bohužel, skutečnost se časem ukázala jako trochu složitější. Nesmíte například chtít nic, o co nemá zájem dostatečné množství ostatních. Protože na tom obchodník nic nevydělá, a tak vám slušně sice, avšak bez slitování odpoví, že je mu líto, ale on se taky musí uživit a nemůže objednávat zboží, o které má zájem jen pár zákazníků. A nemusí jít o žádný luxus. Bylo by skoro na humoristickou povídku vyprávět tu o (neúspěšné) anabázi po několika velkých městech za nedávno ještě docela běžným pekárenským výrobkem z kategorie zdravé výživy. A za řadou jiného, docela obyčejného zboží, nad kterým trh (kupodivu?) ohrnul nos. 

Humor ovšem člověka přejde, když se dozví třeba o hrozícím zániku evropsky unikátního, skoro 7 tisíc let starého archeologického naleziště v Příšovicích na Liberecku. Archeologové sice dělají, co mohou, organizují petici, znovu a znovu nepříjemně vytrhují krajské i pražské úředníky z letní siesty žádostmi o zásah, o pomoc, ale … Mocní a vlivní, kteří odříkávají trh místo otčenáše, vidí větší hodnotu v jakémsi překladišti, které má vyrůst právě na tomto místě. Určitě se na něm vydělá víc než třeba na archeologickém muzeu. A trh jde přece za větším ziskem. 

Tedy alespoň ten volný, poměr sil na němž dle Františka Bouce („Modrá je dobrá“, LN 5.8.) chtěli třeba ti zlí zelení násilně měnit. A nejde jen o mloky, nebo třeba o druh dodo ineptus, který prý byl hloupě důvěřivý, houby věděl o tržních silách a navíc měl ke své smůle až příliš dobré maso. Hledal jsem tuhle cosi na internetu a náhodou narazil na jakýsi černý seznam živočichů: „naposledy spatřen… vyhynulý…od roku 19xx není o něm zpráv...“ Předlouhý byl ten seznam, a mě náhle přepadla nutkavá myšlenka, jestli se my lidé, jakkoliv je nás teď přes šest miliard, na tom seznamu jednou neoctneme taky. Kdyby se Trh, čím dál plnější čím dál inteligentnějších strojů, nemohou mít časem také své potřeby?, náhle bez nás dokázal obejít. Vždyť když jsem si jeden z těch vyhynulých druhů našel ve starém atlasu, byla u něj poznámka „výskyt hojný.“ 

Nemohu si pomoct, ale tržní síly bez jakýchkoliv pravidel mi čím dál více připomínají auto se sice silným motorem, ale bez volantu. Jede určitě rychle, dokonce stále rychleji, ale pámbu (čert?) ví kam. A pasažéři v něm, ti se mohou akorát tak modlit, aby tu jízdu vůbec přežili.

11.08.2010 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši