Umrzlí? Nezajímaví!

Jen tak mezi řečí a v jediné větě se dozvíme, že v Praze již zemřelo na podchlazení přes dvě desítky lidí. Kolik jich asi bylo v celé republice?

Nikoho to zřejmě moc nezajímá, většina zprávy vyjmenovává, jaké kde padly teplotní rekordy. Jde totiž většinou o bezdomovce, a ti v naší tržní ideologií postižené společnosti snad ani nejsou pokládáni za lidské bytosti. Vždyť přece si za svůj osud mohou sami, vždyť dokonce některým se prý na ulici i líbí. V každém případě neobstáli v tvrdém boji o místo na slunci, a to je horší, než kdyby někoho okradli nebo zabili. Nezaslouží si nejmenší slitování. 

A tak se našinec spíše ustrne nad pomlácenými lyžaři na horách, ačkoliv ti - na rozdíl od bezdomovců - měli na výběr. Tedy podle stupně své odolnosti vůči dlouholeté mediální masáži. Neboť kdo pravidelně nehoní prkýnka dolů z kopce (nahoru se ten sportovec veze), kdo se nestrká na sjezdovkách, přecpaných už jako české silnice, kdo vzorně neplní pokladny skibyznysmenů tu i cizozemských, kdo nadšeně nevykřikuje do kamer vždy přítomných televizí jedno „super“ za druhým, ten prý není “in“. 

Být to za 1. republiky, stačil by jeden jediný umrzlý k hněvivým interpelacím v parlamentu, k radikální kritice celého politického systému, k desítkám rozhořčených článků v tisku, a padaly by hlavy odpovědných ministrů a možná by se poroučela i celá vláda. A to byla tehdy průměrná životní úroveň neskonale nižší, než dnes, a různí vandráci a lidé bez domova jevem daleko obvyklejším. Přesto všechno (nebo právě proto) byla tehdejší česká společnost daleko sociálně citlivější, soudržnější, lidštější. Lhostejnost, leckdy dokonce otevřené nepřátelství a přímá agrese vůči těm úplně na dně jsou jedním z měřítek mravní úrovně té dnešní.