Děláme, jako bychom byli vševědoucí.

Kdyby prý byla zeď proti tsunami ve Fukušimě o nějakých 5 metrů vyšší, píše pan redaktor Petráček („Život bez rizika“, LN 16.3.), nehrozili bychom se dnes z toho jaderného dopuštění, ale pyšnili bychom se vyspělostí atomové techniky. Byl to jen nešťastný, náhodný detail, který vše rozhodl.

Váleční piloti by to asi viděli jinak. Řídili se prý zásadou, „sestřelí tě ten, kterého neuvidíš.“ Nikoliv náhodný detail, ale zákonitost. Když (i u nás) druhé i sebe samé ubezpečujeme, jak se nemůže nic stát, jak je vše v atomových elektrárnách dvakrát, třikrát či bůhvíkolikrát jištěno, vůbec si neuvědomujeme, že mluvíme jen o známých rizicích, neuvědomujeme si, že máme opatření, třeba i dokonalá, jen proti nim. Nebo uvědomujeme a raději to nahlas neříkáme? Nechci věřit, že by se ti, kteří věci rozumí, vědomě dopouštěli takového klamání veřejnosti.

My totiž nejsme vševědoucí, ačkoliv se tak leckdy rádi tváříme, a co hůř, někdy tu vševědoucnost automaticky započítáváme třeba do těch propočtů bezpečnosti. Ve Fukušimě tedy byla tím rozhodujícím viníkem katastrofy příliš nízká zeď. Prý, v tisku se totiž mluvilo i o šlendriánu v předchozí údržbě elektráren - dokonce i v tom přepečlivém Japonsku! O té zdi teď víme. Ale jsou to už všechna rizika, se kterými jsme předtím nepočítali? Už žádné další není? Zní to hrozně, ale je dosti pravděpodobné, že to se dozvíme až po případné další katastrofě.

Život bez rizika jistě možný není. Nejsme vševědoucí, ale zase ne tak nevědoucí, abychom nedokázali zvážit, jaká rizika jsou ještě únosná, a jaká už nikoliv. Kolik podobných katastrof, jako ta ve Fukušimě (a jsou vyloučeny i horší?), ještě bude muset přijít, než nám dojde, jaká domýšlivost to byla domnívat se, že máme bezpečnost provozu jaderných elektráren jen a jen ve svých vlastních rukou?

19.03.2011 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši