Transformace nebo samovolný rozpad speciálního školství?

Často se za prvotní podnět k transformaci speciálního školství pokládá úspěch žaloby ostravských Rómů ve Štrasburku na český stát kvůli diskriminaci ve vzdělávání. To bylo v roce 2007. Rozsudek Českou republiku donutil konat.

Ale to konání je velmi rozpačité, váhavé, krok do předu, krok zpátky, spíše přešlapování na místě. Mimo jiné i proto, že ani v odborné veřejnosti není jednoznačná shoda, zda je vhodná úplná integrace zdravotně postižených, což jsou v dikci školského zákona mimo jiné i žáci s těžším mentálním postižením. Ministerstvo zřejmě neví, kam se přiklonit, nebo zda by se dal najít nějaký kompromis, který by uspokojil zastánce i odpůrce integrace.

 

Prapříčiny změny náhledu na speciální školství ale tkví hluboko v minulosti, v době předlistopadové, někdy v sedmdesátých, osmdesátých létech. Jednou z těch zásadních byly  důsledky ne zcela promyšleného jakéhosi vzdělanostního Velkého skoku v podobě radikální reformy školského učiva. Úmysl snad byl i dobrý, jeho symbolem se stala množinová matematika (pamětníci vědí!), ale zcela se minul s reálnými možnostmi řady dětí. Navíc došlo k souběhu reformy s populační explozí generace takzvaných Husákových dětí. Přeplněné třídy, nové učivo, se kterým měli zpočátku problémy sami učitelé. Není divu, že děti ve výuce selhávaly po tuctech. Tehdejší zvláštní školy začaly praskat ve švech. Bylo nutno otevírat nové, dokonce i v menších obcích, ve skutečnosti vznikalo jakési paralelní, méně náročné  školství, ač oficiálně bylo hlásáno školství jednotné jako významný režimní výdobytek  Akutně chyběli kvalifikovaní speciální pedagogové, což bylo znát na kvalitě výuky i tady.

 

A už tehdy v těchto školách končily především děti, jimž doma nikdo nedokázal pomoci s učivem, které ve škole nepochopily, tedy převážně děti rodičů s nižším vzděláním. Absolventům tehdejších zvláštních škol ovšem nehrozila nezaměstnanost, nějakou nekvalifikovanou práci našli vždy, vlastně museli, vždyť jinak jim hrozil trestní paragraf za příživnictví. Poradenští psychologové, kteří jsou dnes leckdy obviňováni z chybné diagnostiky  dětí sociálně znevýhodněných, byli tehdy naopak peskováni, že příliš lpí na diagnóze mentální retardace jako na zásadním kritériu vřazování dětí do speciálního školství,  že  tyto děti „nechávají vegetovat“ na běžných školách, a tak je poškozují!

 

Dobře situovaní rodiče se až na výjimky silou mocí přeřazení svého dítěte, byť i  dosti těžce  mentálně postiženého, bránili. Dodnes si pamatuji tragický případ chlapce s duševní retardací na podkladě genetické vady, kterého rodiče, vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci státní správy, za pomoci vařečky a stovek hodin doslova mučení nad učebnicí domlátili až do 9. třídy běžné základky. Chlapce těžce neurotizovaného, třesoucí se uzlíček nervů, který se rozplakal, kdykoliv jen před ním někdo otevřel knihu, a ani to nemusela být učebnice. Jistě, extrémní případ, ale zdaleka ne jediný.

 

A to prosím zhruba před sto lety stáli u základů speciálního školství humanisticky zaměření vzdělanci, jimž se zželelo dětí týraných jen proto, že ve výuce nestačily spolužákům! Nezapomeňme, že tělesné tresty ve školách byly tehdy oficiálním výchovným prostředkem. Instituce, která měla vzdělání humanizovat, je dnes institucí podezřívanou naopak z toho, že už pouhá její existencí je projevem nehumánnosti. Samozřejmě, za těch sto let se škola i společnost přece jen trochu změnily, je jen otázkou zda dostatečně.

 

Po roce 1989, kdy již nešlo dítě do speciálního školství zařadit bez předchozího souhlasu rodičů, začalo jeho žáků ubývat. Tento proces byl ještě urychlen všeobecným úbytkem dětí školního věku a následným bojem škol o ně, neboť ty jsou  podle počtu dětí financovány. Řada zvláštních (praktických) škol byla zrušena pro nedostatek žáků, někde byly jejich třídy přičleněny k běžným školám základním.

 

Zbylé děti ve zbylých speciálních školách jsou většinou ze sociálně hodně slabého prostředí,  často Rómové, jejichž mluvčí  na jedné straně (a právem!) upozorňují na následné znevýhodnění absolventů na trhu práce, ale obecně i na významný společenský handicap. Na druhé straně tam tyto děti  často poprvé od začátku školní docházky zažijí rovné, vlídné zacházení, trpělivou a poučenou péči bez ústrků a přehlížení, bez rozlišování podle toho, jak si společensky stojí rodiče  – v české škole se bez ohledu na právě panující režim vždy dosti hodnotilo a často ještě hodnotí podle kabátu.

 

Ovšem těchto dětí není tolik, aby uživily speciální školství v jeho současné podobě.              A rodiče i jen maličko lépe sociálně situovaní už praktické školy odepsali. Pravidelně se setkávám s příkrým odmítnutím i v případech, které se dosti podobají tomu výše popsanému: „Radši ať opakuje každou třídu (oficiálně je nyní možno opakovat jen dvakrát za školní docházku), než bych ho dal(a) mezi ty cikány.“ Píšu to záměrně s malým „c“, protože podle mých zkušeností tím nemíní jen Rómy, ale spíše všechny ty na úplném sociálním dně.

 

Je tedy docela dobře možné, že budeme problém speciálního školství řešit a řešit, až se nakonec vyřeší sám. Je ovšem otázka, zda takové samovolné řešení bude změnou k lepšímu.

 

 

PhDr. Miroslav Hudec, dětský a školní psycholog

16.12.2011 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši