Není svobody bez odpovědnosti!

Zaujal mě komentář Lukáše Jelínka „Vy Kotlebu, my Řezníka“ (Právo 30.12.). Nedalomi to,  prošel jsem si tedy stránky jmenované kapely, k níž by se myslím poctiví řezníci moc nehlásili.

Pouze užitým slovníkem nekonzumnost předstírající konzumní produkce, nad kterou se za dvacet let budou konzumenti ušklíbat, nikoliv pro její konzumnost, ale proto, že už je dvacet let prošlá. Spíše s pobavením jsem si četl názvy skladeb jako „Penetrační chtíč“, „Sadomagor“, „Drtič sanic“, „Zabte tu pi...“ atd. atd., jakkoliv se běžný čtenář může takového výraziva zhrozit. Toho, kdo se po celý život zabývá mimo jiné psychikou pubescentů, však hnusná, sexem nabitá nebo svalnatá slova nepřekvapí. Konečně i ten běžný čtenář se s podobnou produkcí může seznámit – na stěnách kdejaké autobusové čekárny, kde se schází pubertální mládež. Ostatně, kdo ví, kde všude kapela sbírá inspiraci, ale zrovna to bych jí nevyčítal.

Fyziologickým základem změn, kterými dospívající procházejí, je hormonální přestavba organizmu, v některých případech s průběhem tak dramatickým, že by možná bylo přesnější mluvit o hormonální bouři. Jejím psychickým a psychosociálním průmětem jsou pak někdy i projevy, které bychom u dospělého pokládali již za patologické. Forma a síla těchto projevů (schopnost zvládat je, usměrnit) je závislá také na inteligenci dospívajícího, na jeho předchozí výchově, kultivaci, socializaci, na utvářejícím se žebříčku hodnot.

Jistě, skladba „Ta holka v mým sklepě“ se mi zdá už za hranou, sadismus se v sexuálních fantaziích pubescentů běžně nevyskytuje. Pátral jsem tedy na uvedených stránkách dál a narazil na jakousi obhajobu, která se ale týká staršího průšvihu této kapely z doby asi před dvěma roky. Autor tam excesy vysvětluje tím, že jde zkrátka o takový „hudební styl (horrorcor), kterej přišel z ameriky (to malé „a“ není překlep)… s až metalovýma textama o vraždách, zabíjení, znásilňování, psychických poruchách a dalších věcech, spojenejch s odvrácenou (hororovou) stránkou lidský populace.“ A dodává, že každý fanoušek prý ví (ví?), že jde o přehánění, že to není míněno vážně, natož aby oni sami něco podobného opravdu prováděli. 

Vehementně se brání podezření, že by snad činnost kapely inspirovala  například množící se útoky na bezdomovce („za upálení feťáka dostaneš čubku na ptáka“), i když připouští, že se podobná souvislost občas u jiných kapel prokázala, prý ovšem jen mimo hranice této země. Jenže pak se okamžitě naskýtá otázka, proč se kapele líbí právě takový hudební styl? Že by móda? Peníze? Přitahuje snad ta koprolalie více posluchačů, přináší vyšší honoráře?  Nebo přece jen více než jiné rezonuje s viděním světa členů kapely, s jejich hodnotami, s jejich duševním ustrojením?

Možná by odpověď mohl aspoň naznačit ten až ublížený tón, s nímž si Řezník stěžuje na šikanu, na prý až „nenávistné projevy“, které kapela sklízí od těch, jimž se její produkce nelíbí. Co ta náhlá přecitlivělost na kritiku, co ta přejemnělost u někoho, kdo sám sebe charakterizuje slovy „Řezník, známý též jako M.ENGELE nebo čů…“, u někoho, jehož produkce se hnusnými, agresivními i nenávistnými slovy a větami jen hemží?

Ano, „sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou…“  Kdo se „svobodně“ odváže jako třeba Řezník, musí umět snést svobodnou kritiku od těch, kdo jeho produkci považují spíše za zneužití než využití svobody. Není svobody bez zodpovědnosti. A jestli to někdo odmítá uznat a když navíc denunciuje jako nenávistníky a snad dokonce jako nepřátele svobody ty, kteří mu to připomenou, pak je to daleko nebezpečnější než samotné puberťácké hnusnosti v jeho hudební produkci.

PhDr. Miroslav Hudec, dětský psycholog

3.1.2014 Vytisknout Vytisknout
Zpět do sekce Publicistika
(c) Šimon Lomič (simon.lomic@volny.cz)

Zvětši Zmenši