Sebeobětování není sebevražda

Rozhodně nemohu souhlasit s paní Pospíšilovou-Šteflovou („Zoufalý čin“, LN 13.1.), že dobrovolná smrt Jana  Palacha byla „chorobnou reakcí“, sebevraždou, činem, který nikoho nespasil. A porovnávat jeho občanské vystoupení – to je asi nejpřesnější vyjádření toho, o co šlo – byť šlo o vystoupení prostředky krajními, třeba se sebevraždami dlužníků, to je naprosté nepochopení Palachova činu.

Když ponecháme stranou banální pravdu, že dlužník – sebevrah „řeší“ svůj čistě soukromý problém, pak hlavním rozdílem je, že Jan Palach nespáchal sebevraždu a rozhodně nejednal v nějakém chorobném stavu mysli. To, myslím, zcela přesvědčivě vyvracejí veškerá svědectví těch, kdo s ním byli v kontaktu před jeho vystoupením, tak potom v posledních chvílích u nemocničního lůžka. Konečně, jedním z nich byla i lékařka – psychiatrička. A možná nejsilnějším důkazem proti takovému tvrzení je, že ani normalizační režim (konstituovaný po tzv. dubnovém plénu KSČ v roce 1969) se neodvážil zpochybňovat Palachův zdravý rozum, jakkoliv by to pro něj byl asi nejsnadnější způsob, jak jeho čin dehonestovat, jak předejít politickým následkům, jichž se obával. Místo toho přišel s odpornou pomluvou o studeném ohni, který mu neměl ublížit, avšak spoluspiklenci (ano, dokonce i normalizátoři brali nakonec Palachovo vystoupení vážněji, než někteří dnešní zpochybňovači!) jej podvedli, protože prý jedině mrtvý martyr mohl dokonale posloužit jejich nekalým záměrům...

A jestli Palachovo vystoupení někoho spasilo? Ono je to jako ve všech případech zcela mimořádných činů. Nikdy nebudeme bezpečně znát odpověď na takovou otázku. Ale aspoň částečnou by možná mohl dát takzvaný Palachův týden začátkem roku 1989, roku, na jehož  sklonku normalizační režim padl. Jméno Jana Palacha a jeho čin tak vlastně to dvacetileté období svým způsobem rámovalo. Začátek předznamenala jeho smrt, konec symbolické zmrtvýchvstání.

Když si pak odmyslíme konkrétní historické souvislosti, je možno Palachův čin zařadit mezi ty, které svým způsobem pomáhají vytvářet, udržovat a posilovat mravní řád, byť jejich aktéři sami na něco takového nejspíše ani nepomysleli. Málokdo je samozřejmě schopen činu absolutního sebeobětování. Ale řada obyčejných lidí, jakkoliv ne většina (to asi nelze čekat v žádné době), se v obyčejném životě i za té normalizace k některým věcem nenechala donutit či zmanipulovat, byť to pro ně znamenalo přinejmenším nepříjemnosti a životní komplikace. Prostě by se styděla. Před sebou, ale také při vzpomínce na ty, kdo obětovali daleko více než jen klid a relativně pohodlný život.

Post scriptum: Spasitel se sice na kříž nepřibil vlastní rukou, ale dobře věděl, co ho čeká, a ač se tomu mohl vyhnout, neudělal to. Snad mně, neznabohovi, nebude mít dobrý Pánbůh tu poslední větu za zlé.

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog