Jak (p)opravit obecní samosprávu

Obecní samospráva je předmětem kritiky, satiry i pokusů různých oprávců snad od doby svého vzniku.  Asi není třeba příliš připomínat třeba příslušné pasáže ze Stroupežnického “Našich furiantů“ či sto let (!) starou Haškovu povídku „Obecní volby“. 

Mimochodem, předložit Haškův dobový popis obecního politického provozu bez datace a jména autora někomu nepříliš zběhlému v literatuře, nebylo by myslím obtížné přesvědčit ho, že jde o dosti věrný popis současnosti.  Dosvědčuji to se zkušeností skoro čtvrt století účinkování v městském zastupitelstvu – nevím, jaká je v této věci zkušenost  Andreje Babiše  („Klíčové slovo má mít přímo volený primátor“, LN 25. 7.).

Není divu, že se do „oprav“ samosprávy pustil i minulý režim.  Byl posedlý takzvaným vědeckým řízením podobně, jako Andrej Babiš řízením všeho jako firmy. Trošku mám podezření, jestli obojí nemá více společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Na jedné straně nic proti zdokonalování samosprávy. Když se to ovšem umí, když to není v rozporu s tradicí té které země či dokonce se základními zákonitostmi fungování společenského organismu.

Lze sice zkusit roubovat třeba onen zmíněný americký systém z New Yorku na české poměry, ale je otázka, zda se takové podnoži nesedící roub vůbec ujme. I poúnorový režim se o něco takového pokusil, ale o míře životaschopnosti toho pokusu nejlépe svědčí, že ten ho nepřežil déle než o pár měsíců. Jeho labutí písní byla nouzová rekonstrukce národních výborů začátkem roku 1990, kdy došlo k odvolání nejvíce zprofanovaných a zkorumpovaných jedinců.  Už na podzim téhož roku v řádných komunálních volbách se ale volí dle nově přijatého zákona ČNR  367/1990 Sb., jímž se v souladu s tradicí sahající až někam do roku 1848 zcela přirozeně obnovuje obecní zřízení.

A stejně přirozeně a samozřejmě ho veřejnost akceptovala, což je skoro zázrak v zemi, kde se kritizuje kdeco, změny zejména, a kde se prakticky na ničem nenechá nit suchá.  A ne náhodou jsou veřejností nejen starostové a primátoři, ale i samotná městská a místní zastupitelstva po léta hodnocena nejlépe ze všech zastupitelských sborů.

V minulém režimu bylo postavení místní samosprávy nikoliv nepodobné představám Andreje Babiše. Veškerá rozhodnutí byla činěna v úzké radě národního výboru (místního, městského, okresního či krajského), v níž měla samozřejmě hlavní slovo i právo veta místní organizace KSČ. O usneseních sice nakonec hlasovalo takzvané plénum národního výboru, velmi vzdáleně něco jako dnešní zastupitelstvo, ale nepředpokládalo se a také se nestávalo, že by byl někdo proti. Hlasovalo se aklamací.  Diskuse k materiálům, natož diskuse kritická, byla něčím zcela mimořádným (AB by ovšem řekl, že se zbytečně nežvanilo) a mívala také dozvuky a někdy i následky pro diskutujícího odvážlivce. A skutečným výkonným orgánem nebyl předseda příslušného národního výboru, dokonce ani rada, nýbrž jeho všemocný tajemník, který obci vládl jako jakýsi místní klanový náčelník.

Při přípravě voleb se dbalo o správné sociální složení budoucího pléna. To nebylo těžké, protože zpravidla, kdo byl nominován, jako by už byl zvolen. Přesně podle toho vtipu, jak Pámbu přivede Adamovi Evu a povídá: „Na, vyber si“. Na procenta bylo spočítáno, kolik má být na jednotné kandidátce dělníků, kolik zaměstnanců, kolik zástupců „pracující inteligence“, kolik techniků či třeba lékařů.

A tak to jednou padlo i na mou kolegyňku, výbornou a oblíbenou dětskou psycholožku, nicméně dámu dosti ostýchavou a trpící doslova hrůzou před veřejným vystupováním. Navíc nikoliv zrovna příznivkyni režimu, jež kromě jiných nelásek nebyl zrovna příznivcem humanitních profesí. Bránila se jak o život, ale marně. Zlomili ji, když naznačili, že odmítnutí by se také dalo všelijak vykládat. V žádném případě ovšem nešlo o ni, prostě nebyl v tu chvíli k mání nikdo jiný, kdo by odpovídal příslušné politicky narýsované kolonce.

Ve vědeckém řízení to ovšem ve skutečnosti dost skřípalo. Kolegyňka protrpěla řadu víkendů na školení kandidátů, obšťastňována řadou nezáživných témat, prosáklých ideologií, přednášených navíc úmorně nudně a někdy až děsivě amatérsky. U ostatních to nechtěla posuzovat, ale při výkladu základů psychologie se prý i probudila. Šokem z toho, co slyšela.  O přestávce se osmělila a zavedla s lektorkou opatrnou řeč. Ta se pochlubila, že psychologii sice nikdy nestudovala, nýbrž nějakou ekonomiku socialistického podniku či co, ale že tahle věda je její koníček, že ji doslova fascinuje, a tak se jako stranický kádr přihlásila i za lektorku na školení kandidátů.

Opravdu má někdo chuť opakovat v bleděmodrém tenhle dosti děsivý pokus o opravu místní samosprávy, který se podobal spíše její popravě?