Stavby silnic a dálnic nás ruinují

Peníze chybí, kam se podíváme. Tři miliardy chce vláda kvůli tomu sebrat Akademii věd, knihovny mnohdy už nemají ani na nákup nových knih, o nějakých investicích nemluvě. O zdravotnictví vůbec darmo mluvit, tam musí pacient pojištění nepojištění solit i na dřevo. Na poslední chvíli byl zažehnán krach domovů pro seniory kvůli nedostatku peněz. Slíbených 800 miliónů však postačí sotva na živoření. Aby v nich staří lidé mohli žít jakž takž důstojně, bylo by potřeba aspoň 1,5 miliardy. Jenže kde je vzít?

Ne všude ale je peněz nedostatek. Jistý úředník Ředitelství silnic a dálnic utratil za oslavu svých narozenin maličkost tři čtvrtě miliónu. Ze svého platu by si to dovolit nemohl, naštěstí se však našli sponzoři. Ale netřeba hned podezřívat, šlo prý o dar čistě jen z dobrého srdce. S tím, že oslavenec rozhoduje o významných zakázkách pro stavební firmy, to naprosto nemá co dělat.

Je tedy určitě jen a jen náhodou i to, že třeba cena za výstavbu obchvatu České Lípy (vlastně obchvatu obchvatu, protože jeden už tu je přes dvě desítky let v provozu) se z původní necelé miliardy korun nejnověji vyšplhala na miliard pět, když ještě před 1-2 roky to byly ani ne dvě. A kolik je takových staveb po celé republice?

Divme se pak, že nestačí ani rekordních 90 miliard korun, které se mají příští rok vydat na dopravní stavby, a že betonová lobby žádá dalších 23 miliard. Kdyby aspoň větší část toho šla do modernizace železnic, aby se ulevilo silnicím, přecpaným a stále kolabujícím navzdory všem nově otevíraným úsekům.

A kdyby ty miliardy utápěné v betonu přinášely prokazatelný užitek. Vyhlašovaný rozvoj kolem nových silnic však moc vidět není. Spíše naopak. Starosta jedné západočeské obce ležící u dálnice D5 si nedávno trpce stěžoval, když tam zrušili významný podnik, zaměstnávající velkou část místních obyvatel, že nezaměstnaní těžko najdou jinou práci, protože kolem dálnice jsou jen sklady, a ty moc zaměstnanců nepotřebují. A přes svou předraženost je kvalita staveb taková, že třeba úsek D8 otevřený v minulém roce již se musí opravovat. Spíše než přínos tedy další zátěž pro státní pokladnu.

V euforii roku 1968 a pak znovu v devětaosmdesátém jsme nábožně poslouchali slova osvícených ekonomů, že je třeba skoncovat s neefektivním, předpotopním hospodářstvím, založeným na samoúčelné produkci miliónů tun betonu, oceli, megawatů elektřiny (dnes vyvážené do zahraničí). Že prosperovat můžeme jen s ekonomikou založenou na znalostech, na výsledcích vědeckého výzkumu i na dobrých nápadech z praxe, na chytrých technologiích, pružných a stále se inovujících, na šikovných rukou, které maximálně zhodnotí minimum surovin a energií.

Hezky jsme si to řekli, a chviličku to i vypadalo, že se tím budeme řídit. Ale už je zas všechno při starém, a ta staronová betonová ekonomika nás pomalu ruinuje. Bodejť ne, když ti, co o tom rozhodují, tím ruinováním rozhodně netrpí. Spíš naopak.