28. říjen moc neslavíme

Jen vzácně v těchto dobách objevíme na 28.října československou (pravda, teď už jen českou) vlajku, vyvěšenou jinde než na veřejných budovách. Před rokem 1989 jsme tento kdysi největší svátek republiky oficiálně slavit nesměli, byl ostatně zakamuflován jako „Den znárodnění.“ Dnes jsme k němu jaksi zlhostejněli a vlastně nejen k němu.

Vlastenectví se moc nenosí, a když se někdy něco v tom smyslu projeví, tak obvykle v dosti pokleslé podobě. Výtržnosti a hulákání při mezistátních hokejových a fotbalových zápasech, bitky holohlavých „nicnežnárodů“ v ulicích, nebo okázalé vymezování se proti Evropské unii podezřívané ze všeho možného i nemožného, to už je spíše nesnášenlivý a někdy až nenávistný šovinismus než opravdové vlastenectví.

Chybí nám vlastenectví projevované neokázale a pozitivně. Drobnou každodenní prací pro tuto zemi, jak o ní mluvil T.G.Masaryk, a podle zásady, že za práci pro vlast se neplatí. Chybí nám vlastenectví projevující se dobrými příklady druhým, a přinejmenším dodržováním toho prastarého, „pomni, abys den sváteční světil.“ Aspoň jednou do roka, aspoň na ten 28.říjen…