Klausovy názory na suverenitu jsou v rozporu s Benešovými

Ad: „Klaus přiznal: Zvažoval jsem abdikaci“ (LN 18.11.)

Když Václav Klaus sdělil, že konečně podepsal Lisabonskou smlouvu, měl jsem z jeho slov a výrazu chvíli pocit, že slyším prezidenta Edvarda Beneše oznamujícího přijetí Mnichovské dohody v roce 1938. A asi nejsem jediný, komu Klausův odpor proti  Lisabonu připomíná zápas druhého československého prezidenta za uchování samostatnosti země v době nástupu nacismu. Klaus o Benešovi a jeho názorech rád mluví, někdy to vypadá až tak, jako by se do něj téměř převtěloval.

Jde samozřejmě o typická bojování minulých bitev, nebezpečná možná „jen“ tím, že mohou zakrývat skutečná nebezpečí, která nás ohrožují, například znepokojivý nárůst českého neonacismu.

Horší je, že Klaus svůj vzor, pokud jím Beneš skutečně je, a jeho názory, včetně názorů na evropskou integraci a její mechanizmy, moc nezná, nebo si z nich vybírá jen ty, které se mu právě hodí. Soudím tak třeba z jeho urputného boje za absolutní suverenitu země. Beneš měl názor jiný. Například ve své knize „Demokracie dnes a zítra“ (1. vydání je z roku 1940) konstatuje tento národně socialistický (!) politik:

„Už před válkou (1.světovou - pozn. MH) bylo jasno, že má existovat nějaké lidské a světové společenství, že státní suverenita musí připustit značné své omezení a že zásada vzájemné závislosti států a národů musí se stát zákonem mezinárodního života a politiky.“

A na jiném místě cit. díla dodává, že s tím jsou srozuměni především státníci a režimy demokratické, zatímco totalitní, diktátorské jsou z poměrně jasných důvodů proti.