„ Takhle to dál nejde, pánové, silnic je moc, někde vedou do malé obce i tři nebo čtyři z různých stran, ačkoliv by stačily dvě, zajížďka by byla sotva pětiminutová. Zimní údržba každé z nich stojí rok co rok milióny, o částkách za stále dokola opakované opravy ani nemluvím. Provoz tam sice nějaký je, ale mýto žádné, vždyť jsou to komunikace třetí třídy. Zkrátka, proděláváme na nich. Když pozrušujeme něco z té příliš husté silniční sítě, můžeme ušetřené peníze investovat třeba do lepší péče o dálnice.“
Myslím, že úředník nebo politik, který by něco takového navrhl, by ve své funkci nevydržel ani minutu. Přesto, že tomu návrhu nelze upřít jistou logiku, přesto, že by se skutečně ušetřilo, přesto, že by se lidi do té obce přece nějak dostali. Možná by dokonce někoho napadlo, že dotyčný se snad zbláznil.
Když se ale takto hovoří o železničních tratích, za šílenost se to kupodivu nepokládá („Kraje se zbavují ztrátových železnic“, LN 7.10.). Mimochodem, těžko vysvětlitelným paradoxem je záměr rušit lokálky, které navazují, nebo aspoň navazovaly (a zas by podle některých úvah mohly) na zahraniční tratě. Krátce po našem vstupu do Schengenu, který nám formálně otevřel dveře k cestování do Evropy jako nikdy v moderní historii samostatného státu! Na severu Čech jde třeba o trať na Moldavu, nebo z Rumburka do Jiříkova a Ebersbachu. Tam je velké, hranici překračující seřaďovací nádraží, dnes téměř nevyužívané, zatímco krajinu a lidi v ní hubí nepřetržité kolony kamiónů, valící se z vnitrozemí po souběžné, na samu mez únosnosti přetížené silnici I/9.
Příčina úpadku regionálních tratí je naprosto zřejmá. Zůstávají totiž v podstatě stejné jako v době, kdy byly budovány. Včetně těch neúnosně klikatých tras. Byly totiž stavěny pro tehdejší potřeby. Stejně jako někdejší silnice. Potřeby se změnily, silnice jsou tomu permanentně přizpůsobovány, i ta nejzapadlejší okreska byla v průběhu let opakovaně modernizována, rozšiřována, narovnávaly se trasy, snižovala převýšení. Dálnice a obchvaty obcí se stavějí jak na běžícím pásu, vznikají hluboké průkopy, náspy, kilometrové estakády, dokonce v minulosti u nás nikdy nevídané silniční tunely (bez ironie). Kdyby se to nedělalo, automobilismus v dnešním slova smyslu by neexistoval. Kdo by vyhazoval statisíce za moderní auto, aby s ním dvacetikilometrovou rychlostí drncal po prašných cestách, jaké u nás převládaly před sto roky, a za pár měsíců ho musel vyhodit jako sotva pohromadě držící, rozhrkanou hromadu plechů?
Jestliže budeme k železnicím přistupovat tak, jak přistupujeme k silnicím, jestliže o ně budeme dbát s péčí řádného hospodáře, jak to ostatně majiteli ukládá zákon, a nedovedu si takovou péči představit bez té modernizace, pak rušení žádné z nich nebude potřeba. Budou totiž rychlé, spolehlivé, budou přitahovat zákazníky stejně, jako je dnes přitahují auta. A možná i víc, protože na nich se nebude nutno nervovat a riskovat zdraví a život jako na věčně přecpaných a přes veškerou modernizaci nebezpečných silnicích.