České morousovatění

„A za do roka rozléhal se po chalupě dětský křik, a pak co rok, to další přírůstek do rodiny.“ Tak nějak začínaly či končily mnohé pohádky či příběhy. Ten dětský křik tu sloužil jako symbol nového života, nových možností, nových nadějí, jako něco z podstaty pozitivního.


Bývávalo. Dnes dětský křik akorát tak otravuje („Stát nechá děti křičet, sousedé mají smůlu, LN 13.9.). Někdy do té míry, že komando domovnic, ne funkcí, náturou, je schopno v téměř vojensky provedené akci rozkotat před domem všechny lavičky, jen aby už na nich nemohla po večerech sedávat mládež, jejíž hlučení jim šlo na nervy. Nebo si na městském úřadě vynucovat zrušení příkladně vymyšleného, a asi proto všechnu drobotinu ze sídliště přitahujícího dětského hřiště. Samozřejmě kvůli hluku, protože při sjíždění skluzavky děti moc nahlas výskají, ale taky že něco písku z pískoviště se při hrách těch nejmenších občas octne na přilehlém chodníku, protože… - prostě proto.

 

Ale ti samí ochránci ticha, klidu a pořádku si dnes a denně od rána do večera vrčí, kvílejí a rachotí tu na travní sekačku, tu na cirkulárku či křovinořez na svých zahrádkách, na svých anglických trávnících před domky, z nichž ublíženě vysavačem odstraňují každý odkudsi zavátý stromový list. V téhle zvukové kulise i to nejukřičenější dítě neslyší ani samo sebe. A běda, pokud by osvícené obecní zastupitelstvo chtělo ten rambajz zarazit alespoň v neděli!

 

Začínám pochybovat, jestli hluk je opravdu to hlavní, co vadí. Spíš to vypadá, že začínáme čím dál více nesnášet jeden druhého, že si začínáme čím dál více vadit. Že každý začíná být čím dál více sám pro sebe, že se zavře za dveřmi svého panelákového bytu, své nablýskané čtyřkolové plechovky, za plotem a dnes spíše za zdí, jíž obežene pozemek se svým na úvěr, ale někdy také z pochybných peněz vybudovaným domkem. A už jen hlídá, aby nikdo ani náznakem nepřekročil pomyslnou hranici, ani hlasem, natož dětským křikem, a dopředu vrčí a poštěkává na všechny, o kterých se i jen domnívá, že by mohli mít takový úmysl. Potkají-li se dva takoví na silnici, tak se z ní vzájemně vytlačují, blokují se, případně jeden druhého seřeže, v krajním případě zastřelí. Není náhodou, jak si v internetových diskusích mnozí stýskají, že to u nás není jako v Americe, kde prý každý může beztrestně (!) zastřelit vetřelce, který bez řádného ohlášení překročí hranice jeho pozemku. Divme se, že na bydliště hlučnějších spoluobyvatel, kteří navíc nemají tak vyvinutý smysl pro hranici mezi mým a tvým, se tu a tam zorganizuje i pokus o pogrom.

 

Nevím, jestli jsme to s tím oficiálně hlásaným individualismem kapku nepřehnali. Jestli tahle společnost opravdu může fungovat jen podle zásady, že každý se má starat hlavně o sebe, a kdo to nedokáže, může si za to sám. Jestli se z nás postupně nestává národ nesnášenlivých a nesnesitelných morousů, kterým vadí už opravdu kdeco. Abychom nakonec nezačali vadit i sami sobě!

Nový autor 21.10.2011