Ač máme vlastní jablíčka na zahrádce, letos ovšem méně než jindy, ta na obrázku jsou odjinud. Natrhal jsem je ze stromů v opuštěných alejích podél cest. A ujišťuji, že chutnají stejně dobře, jak vypadají.
Přesto o ně není zájem. Tvoří teď s postupujícím podzimem pestrobarevné koberce na trávnících skoro pod každým pod stromem. A nejen ony, leckde i hrušky a švestky. Pochutnává si na nich nanejvýš tak polní zvěř. A ovšem vosy, na jejichž přemnožení následně hubujeme a vymýšlíme, jakým nejúčinnějším utrejchem je vyhubit. A když už to ovoce výjimečně někdo sesbírá, to ale spíše jen z vlastní zahrady, skončí leckdy i pěkné, voňavé plody na kompostu.
A majitel toho zavrženého ovoce si jede autem z vesnice nakoupit do supermarketu. Koupí něco, co sice může na první pohled vypadat také pěkně, ale kdo ví, čím vším je to vyhnané, aby to právě nějak vypadalo, něco, co se možná vezlo přes půl zeměkoule (viděl jsem na pultě i jablka z Chile!), a úplně zbytečně.
Sleduji ty opuštěné, zanedbané a přece stále ještě věrně plodící stromy a říkám si, že někomu přece patří. A tomu někomu i zákon ukládá, aby o ně pečoval s péčí řádného hospodáře. O ty podél silnic například by měla pečovat silniční správa. Tu a tam se proslechne, že náhle dostala peníze na zeleň, musí je do určité doby utratit, pracně přemýšlí, co s nimi. A mohla by za ně stromy ošetřit, mohla by si za prodej ovoce přivydělat, i kdyby bylo jen druhořadé kvality, i to lze využít v moštárnách nebo v lihovarech.
Stýskáme si, že životní náklady rostou, a mnohdy jistě právem. Je fakt, že celé velké skupiny lidí mají co dělat, aby jakž takž vyšly s příjmy. Ale to všeobecné pohrdání dary přírody nás usvědčuje, že ještě zdaleka není tak zle, jak by mohlo.