Lze jistě souhlasit, že míra agresivity ve společnosti roste, to je v časech ekonomické a sociální nejistoty (navíc v dobách rozkolísaných mravních hodnot) jev víceméně zákonitý. A bylo by divné, kdyby děti, které nasávají podněty ze svého prostředí jako mycí houba vodu, byly výjimkou z tohoto pravidla. A čím menší děti, čím méně samostatné v myšlení, tím je ten nasávací efekt patrnější.
Přece jen však si myslím, že nejnovější zjištění České školní inspekce o agresivitě předškolních dětí („Šok: už předškoláci kouří a jsou agresivní“, Právo 18.1.) je nutno interpretovat s rozumem a s přihlédnutím k dávno známým poznatkům vývojové psychologie. Ten šok možná pramení z mylného předpokladu, že nejmenší děti jsou normálně také nejméně agresivní. Je to přesně naopak, zvládání agresivity a impulsivního chování je záležitostí postupného vyzrávání, výchovy, osvojování norem platných v té které společnosti. Což vše vyžaduje čas a trpělivost. Navíc obé bývá často zaměňováno, agrese je úmyslný útok, když se však dítě vztekle ožene rukou a někoho udeří, jde spíše o nedostatečnou rozumovou kontrolu emočních impulsů.
Nevím, jestli se průzkum týkal všech věkových kategorií předškoláků, nebo jen některých. Opět poznatek z vývojové psychologie, děti ve věku kolem tří let (šířeji 2-4 roků) procházejí obdobím takzvaného prvního vzdoru. Po desítky let se rodiče těchto dětí chodí radit s odborníky o jejich výchově. Typicky ovšem převažují výchovně nezkušení rodiče prvorozenců, pro které je náhlá proměna roztomilého batolete v malého zuřivce a agresora leckdy skutečně šokem. A samozřejmě, že se ten negativismus zaměřuje především vůči autoritám, ať jsou to rodiče nebo paní učitelka ve školce. Vždyť vývojovým úkolem tohoto období je i částečná emancipace dítěte, další malý krůček k nezávislosti na druhých, což samo o sobě rozhodně není negativum. Skoro každé druhé slovo takového vzteklíka bývá sice „NE!“ - NE s mnoha vykřičníky na konci – ale stejně často od něj můžeme slyšet: „Já sám. Já sama.“
Projevem přechodného vývojového negativismu může být i ničení věcí. Trochu jiné je to s krádežemi, ale opět je nutno přihlížet k věku. Tříleté dítě nelze dost dobře označit za zloděje, i když už ví, že si nemá brát, co mu nepatří. Jedna věc je vědět, druhá odolat pokušení. Je to další z výchovných problémů, s nimiž se dětští psychologové setkávají pravidelně a dokáží rodičům poradit co a jak. Moc se to neví, ale sotva se najde dítě, které by nikdy nikomu nic nesebralo, a přece z většiny z nich vyrostou slušní lidé a žádní zloději.
Chápu, že přitažlivé titulky prodávají zprávu, že v záplavě informačního spamu leckdy pomáhají upozornit na něco opravdu důležitého. Ale nic by se nemělo přehánět, jinak se brzy začneme divit i tomu, že mimina kadí do plínek. A jistě se pak najde ferina, který dokáže urvat mnohamiliónový grant na zkoumání příčin a následků tohoto znepokojivého společenského jevu.
PhDr. Miroslav Hudec, dětský psycholog