A když už nebude chtít odpojit od přístrojů? Může mít smůlu.

Paní Jolaně Těšinové, předsedkyni Společnosti medicínského práva dělá velké starosti ustanovení zákona o zdravotnických službách, které omezuje platnost dříve vysloveného přání pacienta na pět let („Odpojení od přístrojů od neděle“, LN 30,3.). Děsí se, že by v tom pátém roce mohl onemocnět třeba Alzheimerovou chorobou, nemohl by už o sobě rozhodovat, a lékař by ho musel (ta hrůza!) léčit.


Přiznám se, že já se děsím případů právě opačných. Například, když pacient své přání změní ještě v tom pětiletém období, ale již to nestačí dát najevo. Například proto, že onemocní Alzheimerovou chorobou. Ale nejčastěji proto, že dávno zapomněl na přání, které vyslovil z mladické nerozvážnosti v podvědomém přesvědčení, že on se nikdy nedostane do situace, že by ho někdo někdy vzal za slovo. Nebo proto, že si z nezralosti ještě nestačil uvědomit cenu a jedinečnost života. Že ještě nezažil opravdový strach o život, ať svůj nebo někoho z blízkých.

 

Z profesionálního zájmu sleduji internetové diskuse, které občas propukají na toto téma, nebo třeba o eutanázii, a můj dojem z nich je poměrně jednoznačný. Až na výjimky lidí, kteří skutečně těžko snášeli vleklé utrpení nevyléčitelně nemocného blízkého, který ale byl schopen sebe a své okolí vnímat, se za radikální, jednoduchá řešení velmi složitých problémů medicínské etiky stavěli většinou ti, kdo měli předem ve všem jasno.

 

Lidé se ale většinou během života mění, psychosociálně vyzrávají, mění i své žebříčky hodnot, více o svých názorech uvažují, nejsou již tak radikální, vidí problémy z více stran, v souvislostech, začínají si uvědomovat, že jen vzácně mají ty problémy jednoduchá, ideální  řešení. Že mnohem častěji bývá téměř stejné množství argumentů pro a proti nějakému řešení. Ale názor člověk může změnit i ze dne na den, pod dojmem nějaké výrazné životní zkušenosti. A nemusí mít vždycky čas a příležitost, aby „dříve vyslovené přání“ mohl změnit.  Možná na ně už dávno zapomněl.

 

Tohle vše si ale uvědomuje také druhá strana, blízcí toho, kdo kdysi vyslovil jisté přání. Nemají žádné právo do toho mluvit? A ovšem i ošetřující lékař, který má nyní povinnost pacientovo přání splnit. A co když je to v rozporu s jeho etickým přesvědčením? Pozve si kolegu, který takové skrupule nemá, aby tu fušku sfoukl za něj?

 

Chápu, že výše zmíněným ustanovením zákona zákonodárce zamýšlel posílit práva pacientů. V tomto případě právo pacienta rozhodovat o sobě. Ale opravdu to právo posílil? A nezpůsobil více problémů, než jich vyřešil?

 

 

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

Nový autor 6.4.2012