Ozbrojenost jako nekulturnost

„Když slyším slovo kultura, sahám po pistoli“, měl prý svého času prohlásit jeden z nacistických pohlavárů, snad Hermann Göring. Nevím, proč se mi zrovna tenhle citát vybavil při pročítání komentáře Pavla Kohouta „Ozbrojenost jako prevence“ (LN 21.12.).


A přepadly mě stejné rozpaky jako před pár roky na schůzi městské komise prevence kriminality. Tam také vypukl spor kultura versus násilí. I když šlo „jen“ o kulturu partnerských vztahů. Jistý žadatel o grant předložil projekt výcviku žen v bojových uměních, který měl sloužit jako prevence manželských konfliktů a domácího násilí. Řadu let jsem na část úvazku pracoval také v manželské poradně. Pokusil jsem se tedy kolegům v komisi na jednom příběhu vysvětlit, jak je někdy těžké zjistit viníka, jak jsou mezilidské vztahy složité, že sice se někdy opravdu podaří (dnes už asi ne) nakopnutím znovu rozběhnout porouchanou televizi, ale že rozumný člověk přece jen raději zavolá na opravu odborníka.

Živě si i po létech vzpomínám na uplakanou ženu tak něco přes třicítku, která se přišla objednat ke konzultaci a líčila, jak ji manžel opakovaně zfackoval, jak s ní odmítá komunikovat o problémech v manželství, jak se spolu o ničem nedomluví. Dostala termín návštěvy s tím, ať samozřejmě přijdou oba. Upřímně řečeno, nečekal jsem, že by manžel opravdu přišel, hrubiáni a násilníci na psychologii moc nevěří. Ale mýlil jsem se. Usedli oba na pohovku a paní spustila. Dopředu si připravila i jakýsi tahák s poznámkami drobným písmem, aby na nic nezapomněla, kdy co manžel opomněl, kdy se na ni křivě podíval, kdy nepochopil, co mu naznačovala, a udělal něco jiného, ačkoliv každý trouba by se přece dovtípil. Měla maturitu a „trouba“ byl obyčejný dělník. V práci šikovný a spolehlivý, dost vydělal, ve volném čase dřel na stavbě rodinného domku, o rodinu s dětmi se jinak staral dobře. A teď byl předveden přede mne, abych mu rázně připomněl pravidla řádného manželského soužití.

Samozřejmě jsem chtěl vědět, co on na to. Ale byl to nemluva, celý v rozpacích, nevěděl co říct, stále se jen omlouval, že mu holt ujela ruka, že je mu to líto, že se bude snažit, aby se to už nestalo. „No, to je celej on, pane doktore, a takhle já se s ní domlouvám už deset let. Já nevím, proč jsem si ho vůbec brala“. Manžel  mlčky sklopil oči.

Domluvil jsem si s touhle dvojicí další konzultaci, ale přišli už jen jednou. V okamžiku, kde jsme začali probírat chyby ve vzájemné komunikaci a žena pochopila, že hovořit se  nebude jen o těch manželových, ztratila o další spolupráci zájem.

Přiznám se, že jsem v komisi s tímhle příběhem neuspěl, většina jejích členů hlasovala pro řešení manželských konfliktů prostřednictvím bojových umění. Příště možná někdo přijde s projektem, že za příslušný peníz z fondu prevence uspořádá pro partnery střelecký kurs. Je pravda, že trpělivé pěstování kultury partnerských a  rodinných vztahů (ano, narážím na neštěstí ve škole v Newtownu), společenské kultury vůbec je záležitost mnohem pracnější, vyžadující spoustu námahy, nápaditosti, sebekázně, a to po léta, vlastně po celý život. A záruka úspěchu žádná.

Komu by se chtělo namáhat?

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

Nový autor 7.1.2013