Štěstí jedněch na úkor jiných

Jsou ty příběhy jak psané přes kopírák:
„Kam chcete poslat odborný nález?“, ptám se, „máte tady tři adresy“.  Matka klienta sklopí oči a tiše odpovídá: „Ta první, tam jsme ještě před měsícem bydleli. Víte, museli jsme prodat byt, manžel měl spoustu dluhů z automatů a já jsem už rok bez práce. Tak jsme teď s dětmi u známých, ale nemůžeme tam zůstat dlouho. Zkouším ubytovnu, snad to vyjde, jinak nevím, co bude dál.“


Náhlá ztráta domova, kde rodina bydlela řadu let, poznamenala i děti. Nemají se pořádně kde učit, prospěch šel rapidně dolů. Na pohodě jim nepřidaly ani věčné hádky rodičů o peníze, o řešení těžké situace, vše zhoršované ještě otcovým pitím, což byl jeho osobní způsob, jak se vyrovnávat s ničivým permanentním stresem. Než tedy od rodiny odešel. Škola je poslala k nám, ať poradíme. Jsou podrážděné, nevyspalé, ve třídě se množí konflikty. Učitelka si všimla, že někdy nemívají ani svačinu.

Cítím se pomalu stejně bezmocně jako oni. Nepotřebují ani tak psychologickou radu, mnohem více nějaké slušné a stálejší bydlení, aspoň nějaké peníze a děti klidnější zázemí.

A pak si přečtu („Nezakazujte hazard, prosí Maxová a spol.“, LN 28.6.), „…omezování hazardu považuju za omezování svobody podnikání.“ A neříká to někdo, kdo ten hazard provozuje, ale člověk který podle údajů v článku pomáhá handicapovaným lidem. O podnikatelích s lidským neštěstím nemám iluze, ale o lidech, kteří pomáhají druhým, jsem si vždycky myslel, že jsou citlivější než ostatní, že se na neštěstí druhých nedokážou nečinně dívat.  Na žádné neštěstí.

Rád bych tomu věřil dál, snad on i paní ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem takto reagují jen proto, že se dostali do neřešitelné situace, do jakési varianty Sophiiny volby, ze které neexistuje dobré východisko.

A nebo možná existuje, ale nezávisí na nich. Možná by si teď měli sáhnout do svědomí všichni, kdo rozhodují o rozdělování peněz, od vlády a parlamentu až po ta města a obce. Kolik jen miliónů se vydá v podstatě na zábavu! Slyšel jsem, že třeba jen pražský novoroční ohňostroj stojí kolem miliónu. A co různé luxusní aquaparky, jejichž provoz je pak nutno dotovat rok co rok statisíci korun a které se množí pomalu geometrickou řadou? V jednom nejmenovaném menším městě vyrukovali proti rozumnému starostovi dokonce s peticí, aby u nich aquapark taky zařídil. Co  investice do hokejových a fotbalových stadionů?  Ostrava koupila stadión krachujícího Baníku za 114 miliónů, v našem městě byli kolegové zastupitelé skromnější, přispěli jen něco přes 10 miliónů na umělý trávník. Jakou částku by to asi dalo za celou republiku? Myslím, že o stovkách miliónů by se dalo mluvit.

Ty peníze samozřejmě někde chybí.  Nic proti sportu, proti fotbalu a hokeji, nakonec ani proti té zábavě, ale snad ještě máme cit pro to, abychom poznali,  kdo a co naši pomoc včetně finančního přispění potřebuje v prvé řadě, a kdo by se naopak mohl trochu uskrovnit a počkat. Jestli se ovšem nechceme smířit s tím, že alespoň relativní štěstí jedněch chudáků se bude platit neštěstím jiných.

 

PhDr. Miroslav Hudec

Nový autor 2.7.2013