„Dort musí být sladký, řekla kočička… a trochu slaný taky, povídal pejsek… dáme tam syreček, ten já tuze rád... a kosti… a přece nějakou myš, myši já tuze ráda… a trochu cibule… a čokoládu… a omáčku..., a namíchali tam sádlo i bonbóny, škvarky a skořici…, jedlou hlavu z husy i hrozinky…“
Co že má tahle Čapkova pohádka společného s (určitou) politikou? No recept přece! Oni pejskové a kočičky mají každý přece jen maličko rozdílné chutě, přestože se jim oběma v novějších časech páníčkové dost úspěšně snaží nanutit konzum univerzálních granulí. A tak se do toho politického programu musí napasovat třeba i ten syreček s rozinkami a chcíplá husí hlava postrouhaná čokoládou. Aspoň některé vycházející politické hvězdy jsou přesvědčeny, že je to zaručený způsob, jak vybudit voličovy chuťové buňky k maximální činnosti. Vymysleli vymyšlenost velikou. Dají si zpracovat průzkum, co by si tak asi čeští pejskové a kočičky v tom dortu (pardon, vládním programu) přáli mít, a jestli si ho vůbec přejí péct. Oni to sice od nich už jednou slyšeli, osmnáct a půl procenta voličských hlasů je jen o maličko méně než vítězných dvacet a půl, ale za zeptání jeden nic nedá. A hlavně – pejskům a kočičkám se tuze líbí, že se jich někdo na něco ještě vůbec ptá, když už je přece po volbách. Jen hloupý by toho nevyužil, i toho, jak se následně boží duha všeobecného konsensu rozklene mezi stranou a jejími voliči. Těmi současnými, a bohdá i mnohými dalšími, které přiláká vůně pečícího se dortu.
To pouze věční šťourové a nepřejícníci, kteří by nejraději pejskům a kočičkám ten dort uzmuli a sami spolykali, se mohou pošklebovat a ofrňovat, že to prý „prskalo a syčelo, škvířilo se to, syčelo to a šla z toho pára, smažilo se to a připalovalo, kypělo to a přetékalo, a čmoudilo to, jako kdyby se staré hadry pálily.“
Ale nebojte se, pejskové a kočičky, ono na ty zpochybňovače a pošklebáky taky nakonec dojde: „.. zatím šel kolem toho dortu jeden zlý pes, a jak ten dort vychládal, zavonělo mu to do nosu všelijak.“ Co to budeme protahovat, ten zlý pes dort zhltnul, a dostal z toho ukrutánské bolení břicha. Dobře mu tak, hanbářovi hanbatému, šťouravému, nepřejícnému, žravému.
Pohádka je pohádka, musí dopadnout dobře, a tak děti ošizeného pejska a kočičku odškodnili – nabídli jim zbytky od oběda. A kočička, přemýšlivější, aspoň v té Čapkově pohádce, nakonec mávla nad dortem tlapkou: „Víš pejsku, já si z toho nic nedělám, že nám ten zlý pes snědl ten dort… třeba by nám po tom našem dortu také bylo špatně…“
PhDr. Miroslav Hudec, dětský psycholog