Tu a tam si leckdo posteskne, že sídlištní děti už nevědí, co je to příroda, že se do ní vůbec nedostanou. Zvlášť ty z chudších rodin, které tráví veškerý volný čas na volných pláccích mezi domy, z nichž navíc pomalu ale nemilosrdně užírají šířící se parkoviště.
A přece ten, kdo nechodí se zavřenýma očima, najde leckterý zázrak přírody i na těch sídlištích. Třeba proměnu sídlištní zeleně během jednotlivých ročních období. Fotografie nejsou příliš kvalitní, ale přece i na nich lze pozorovat, jak se od jara do podzimu mění barevnost jednotlivých druhů stromů a že je pro ty druhy zcela charakteristická. Na podzim lze podle těch barev i na kilometry daleko poměrně bezpečně poznat třeba buky, javory mléče, břízy, osiky.
Javor mléč v popředí snímku přechází od jarní zlatozelené barvy do letní smaragdové a na podzim pak do celé škály žlutých, oranžových až červených barev, způsobených skupinou přírodních barviv karotenoidů.
Vysoko nad skupinu ostatních stromů ční topol černý vlašský (italica), elegantní štíhlá forma topolu černého, jehož barvy se během vegetačního období mění méně nápadně než u mléče. Prý k nám byl dovezen v 18. století z italské Lombardie a stal se oblíbenou doprovodnou zelení cest a silnic. Však i na těch sídlištích je leckdy zbytkem alejí, které si naši předkové vysázeli nejen z estetických důvodů, ale také kvůli příjemnému stínu a chládku při letních nedělních vycházkách do okolí města. Dnes bohužel není v městech vítán a je nahrazován jinými druhy stromů. Přitom některé druhy topolů dokáží doslova zázraky, třeba vyčistit půdu i od velmi nebezpečných chemikálií a přeměnit je na vodu, kysličník uhličitý a obyčejnou sůl.
Bříza vlevo prochází zpočátku podobnou změnou barevné škály jako mléč, ale na podzim má barvu listí méně nápadnou, kadmiově žlutou – na rozdíl třeba od citronově žluté osik. Bývá pronásledována jako údajně plevelný strom, což je způsobeno bezmyšlenkovitým používáním lesnických přístupů v péči o mimolesní zeleň. Základní neznalosti a z nich se rodící pověry také někdy vedou k tlaku na kácení bříz kvůli alergickým reakcím na jejich pyl. Jenže ten nepůsobí v místě, stoupá vzhůru a přenáší se vzduchem na kilometry daleko. Ve vzduchu je současně pyl od tisíců stromů, takže vykácení těch místních alergikům nepomůže. Často to naopak jejich potíže ještě zhorší, protože kromě pylu musí najednou dýchat mnohem více prachu a méně kvalitního vzduchu, protože vykácené břízy jej čistily, zvlhčovaly, okysličovaly, činily dýchatelnějším.
Naši předkové si zeleně vážili, i když zdaleka neměli tolik poznatků o jejím pozitivním vlivu na lidské zdraví a na životní prostředí, které dnes máme my. My dnes spíše poukazujeme na rizika soužití s ní nebo i na drobné nepříjemnosti, a obé vydatně přeháníme. Leckomu vadí dokonce i listí na trávníku či v okapu a žádá skácení stromu, ač by si v OBI mohl za pár korun koupit plastovou mřížku a problém by tak snadno vyřešil. Jsme asi nepoučitelní a kvůli lenosti a nechuti přemýšlet jsme ochotní škodit zeleni a tím především sami sobě.
PhDr. Miroslav Hudec