Neodevzdávejme lidská práva nepříteli dobrovolně

„V posledních letech ve mně klíčí obava, že euroamerická civilizace sama sebe zničí …lidskými právy.“ Tak začíná svou úvahu „Pandořina skříňka lidských práv“ ( Právo 23.2.) právník Pavel Mates. Naštěstí odpovědi na závěrečné otázky, totiž zda základní práva platí opravdu pro všechny a zda se jich musí dostat i těm, kdo je se jich dovolávají, aniž je sami respektují, ponechává v každém jednotlivém případě na rozhodnutí příslušného soudu.
Přesto by se navozené téma nemělo jen tak zahrát do autu. Podobně se totiž dnes ptá mnoho lidí, co hůř, na rozdíl od Pavla Matese si odpovídají leckdy zcela jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, stačí si otevřít kteroukoliv internetovou diskusi na dané téma. Přehnaným dodržováním lidských práv, a přehnané je vždy, má-li se jich dostat těm, které z nějakého důvodu, právem či neprávem nemáme rádi, prý ubližujeme slušným lidem a chráníme lumpy. Jasno mají i ohledně zacházení s vrahouny z takzvaného Islámského státu. Stručně řečeno, surovost navrhovaných trestů a odplaty si v ničem nezadají se surovostí a nelidskostí samotných islamistů. Sice snad můžeme doufat, že internetové diskuse jsou spíše hlasem ulice než hlasem lidu vzhledem k tomu, že jsou v nich zpochybňovány dokonce i po tisíciletí platné právní zásady typu, při pochybnostech o vině raději obviněného viny zprostit. Ale není v nich přece jen zrnko pravdy, nekopeme opravdu téhle civilizaci hrob, když například kritizujeme mučení podezřelých z terorismu ve vězení na americké základně v Guantánamu? Zvláště když se dodatečně zjistí, že někteří z nich skutečně teroristé byli a že dokonce v teroristické činnosti pokračují? Zvláště když mají na svědomí další lidské životy, které mít nemuseli, kdyby je z toho vězení nepustili? Připusťme na okamžik, že bychom třeba se zajatými islamisty zacházeli sice ne tak, jako oni se svými zajatci, ale že by třeba jen byli vězněni v horších podmínkách než běžní kriminální vězni. Že by byli například vystaveni zimě či naopak vedru, nedostatku jídla, že by se přimhouřilo oko nad tím, kdyby některému z dozorců či vyšetřovatelů takzvaně ujela ruka, nebo nějaký předmět v té ruce, jistě z omluvitelných důvodů, že by měli ztížený přístup k právní pomoci a podobně. Jsme si jisti, že by se to zastavilo jen u těch islamistů? Po četných historických zkušenostech je namístě spíše skepse. Nakonec i Pavel Matys uvádí jako příklad zneužívání lidských práv třeba chování řidičky, která se jimi ohání jen proto, aby se vykroutila z odpovědnosti za poměrně banální dopravní přestupek. Kdybychom se tedy dohodli, že na lidská práva mají právo jen slušní lidé, jsme si jisti, že postupem doby by ta slušnost a tudíž nárok na lidská práva nezačala být účelově zpochybňována u každého, kdykoliv se to zrovna někomu hodí? Nehledě na to, jak by se ta slušnost prokazovala. Nezmění se v takovém případě naše společnost ještě dříve, ještě rychleji a ještě horším způsobem, než se toho obáváme při striktním dodržování lidských práv pro každého bez výjimky? A nebylo by spíše tohle vítězství sil nepřátelských euroamerické civilizaci, navíc, aniž pro to ony síly musely hnout prstem? PhDr. Miroslav Hudec psycholog a publicista
Nový autor 25.02.2015