Nejen v tom výkupu kovů se ve vlastech českých chytračí („Výkupny dávají rabovačům kovů alkohol či směnky“, Právo 20.4.).
Vždyť třeba svého času tak populární hře na „osobu blízkou“ se s vášní hodnou lepší věci věnovali i tací z motoristických přestupníků, pro které jinak blízkými nebyli ani jejich nejbližší. A zdaleka se k tomu chytračení neuchylují jen ti, kdo si třeba ani příliš neuvědomují, na jak tenkém právním ledě se leckdy pohybují, a že když se prokáže, že si vymýšleli, může to být dražší než třeba pokuta za překročení povolené rychlosti. Připomínám v téhle souvislosti výrok obhájkyně opilce, který loni na pražském Smíchově autem srazil a zabil dívku čekající na autobusové zastávce – prý si za smrt může částečně sama, protože včas neuskočila! Ten navíc ukazuje, že někdy spíše úsměvné české chytračení může nabýt i podob, při nichž úsměv na rtech stoprocentně zamrzne.
A také nejde o žádný nový jev, který bychom mohli připsat například nynější větší svobodě. Tomu, že některým se z ní příliš zatočila hlava a pletou si ji s anarchií, domnívají se, že svoboda je i svobodou od jakýchkoli pravidel, svobodou od běžných morálních zásad. Vzpomínám si, jak za mnou kdysi dávno přišel kolega ze zaměstnání, a jestli bych mu prý nepodepsal, že jsem odpracoval ani už nevím kolik desítek hodin na stavbě jeho rodinného domku. Na můj nechápavý pohled reagoval: „Ale to je přece jen JAKO!“
A pak mi vysvětlil, že má sice jakousi výhodnou státní půjčku na stavbu domku, ale že nedostává hotové peníze, že donese třeba fakturu za dodaný stavební materiál a cena za něj že se z půjčky odečte. Jedinou výjimkou je proplácení případných brigádnických prací na stavbě. Bez těch se ale obejde, všechno zvládne sám s rodinou. Chtěl by ovšem jakýsi nadstandard, snad lepší, dovozové koupelnové armatury, a co já vím, co ještě, jenže faktury na něco takového by mu neuznali za nutný náklad a neproplatili by je. Proto potřebuje ty hotové peníze.
Nevím, jak jsou na tom v téhle zvláštní sportovní disciplíně jiné národy, nechtěl bych nám křivdit. Ale to, jak často narážíme – a následně si dotčeně stěžujeme na šikanu – když se vydáme za hranice, na letní dovolenou, nebo třeba jen na otočku za levnějšími nákupy, asi o něčem svědčí.
Abych se snad někoho nedotkl, dovolím si pouze bonmotem naznačit, o čem. Ten bonmot zní, že všichni stárneme, ale jen někteří i dozrávají.
PhDr. Miroslav Hudec, psycholog a publicista