Zlověstná nechutnost MZ

„A místo toho, aby je tito dřevorubci přeřízli – mám tím samozřejmě na mysli ty stromy –  …“, měl se podle Lidovek (“Nevěřte zeleným fanatikům“, 22. 2.) vyjádřit prezident Zeman na adresu aktivistek, které se před několika roky snažily zabránit kácení v bezzásahových zónách Národního parku Šumava.


Je pro autora výroku skoro typické, že tento dvojsmysl, pronesený v poslanecké sněmovně při opakovaném projednávání novely zákona o národních parcích, byl zaměřený čistě jen na ženy. Jakkoliv blokády se účastnily někdy i celé rodiny a zdaleka nejen mladí lidé. Můžeme si vybrat, zda šlo jen o projev účelově pokulhávající paměti či o záměrnou zlomyslnost. O pokus přebít racionální argumenty oponentů mobilizací testosteronu určité části publika.  Tedy o podpásovku v nejvlastnějším slova smyslu.

Možná nejsem jediný, komu se v této souvislosti okamžitě vybavila jistá scéna z Vávrova filmu „Kladivo na čarodějnice“.  Scéna, v níž inkvizitor Jindřich Boblig z Edelstadtu obratně manipuluje se skupinou  místní elity, znepokojené tím, kam už zašly čarodějnické procesy na Šumpersku. Že už ohrožují i zdejší bohaté měšťanstvo – bodejť, o jeho majetky Bobligovi především šlo.

A tak, aby je předčasně nepoplašil a odradil od chystané stížnosti vysokým církevním představitelům, snaží se je obluzovat nejen hojně dolévaným vínem, ale i lechtivými historkami. Třeba o tom, jak čarodějnice těm, kdo si s nimi neopatrně zadají – vždyť mezi nimi mohou být i neobyčejně krásné a přitažlivé ženy!, „odnímají jejich údy“. Ty pak následně oživují a používají při svých nekalých rejdech. Leccos se asi pánům v tu chvíli honilo v myslích.

Boblig dosáhne svého.  Postrašení a znejistělí měšťané, jistě žádní svatí Antonínové ani racionální bojovníci proti středověkým pověrám, se včas neodhodlají k razantnímu odporu. A v okamžiku, kdy se inkvizitorovi podaří vyvolat v celém kraji masovou protičarodějnickou hysterii, je už na všechno pozdě.

Některé metody manipulátorů jsou staré snad jako lidstvo samo. Notoricky známé, provařené, přesto skoro vždy (ne)bezpečně účinné – viz ono „pobavené chichotání v některých koutech sněmovního sálu“, zmíněné v citovaném článku Lidových novin.  O to nebezpečnější, o to zlověstnější, používá-li je zcela bez skrupulí osoba tak vysoce postavená a s tak velkým vlivem, jako je prezident republiky.

Nový autor 26.2.2017