Miroslav Hudec
Senát 2008

Další dokonalý míří na prezidentský trůn?

Nepůjdeme si po krku, nebudeme se uchylovat k podpásovkám, slibovali si navzájem adepti na český prezidentský trůn Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem v nedělním diskusním pořadu u Václava Moravce. Miloši Zemanovi vydržel ten slib zhruba deset minut.


Prý Schwarzenberga jistě ve druhém kole rádi podpoří propuštění kriminálníci, neodpustil si. Nepochybuji, že kníže by dovedl oplatit ouštěpek stejnou mincí. Ale dodržel daný slib a místo hrubé záplaty na hrubý pytel reagoval smířlivou sentencí s narážkou na Vančurovo Rozmarné léto: „Tento způsob amnestie byl poněkud nešťastný“. 

 

Zdánlivá drobnost, ale velmi hezky ukazuje na zásadní rozdíl mezi oběma kandidáty. Říkat a slíbit lze leccos. Ale podstatné je, zda se to také dodrží. Miloš Zeman dokáže slibovat spoustu věcí, které se lidem líbí. Mimochodem, úplně stejný je v tomhle Václav Klaus. To je také základ popularity obou u těch voličů, kteří na sliby snadno naletí. Tyto voliče snad ani nenapadne, že lidé, k nimž vzhlížejí, by mohli své sliby nedodržet. A když se občas přesvědčí o opaku, zavírají před tím oči, nebo své favority všelijak omlouvají.

 

Reakce Karla Schwarzenberga navíc byla i nepřímým přiznáním, že se při prvním hodnocení amnestie mýlil. Že Václavu Klausovi (a šéfovi vládního kabinetu) naletěl. Ač v zásadě proti amnestiím nic nemá, v tomto konkrétním případě by asi reagoval jinak, kdyby věděl,  koho  všeho se to generální odpouštění lumpáren bude týkat. Václav Klaus omyl nepřizná (o záměru nemluvím, pro to nemám důkazy), stále trvá na svém, že tahle amnestie je správně v tom rozsahu, v jakém  byla vyhlášena. Ani Miloš Zeman v neděli po 1. kole prezidentských voleb před televizní kamerou žádný svůj omyl, žádnou zásadní chybu nepřiznal. Místo toho „panu redaktorovi“ vysvětlil, jak hluboce se mýlí. I přímý důkaz, televizní záznam okamžitě interpretoval ve svůj prospěch. Vyznělo to stejně křečovitě jako Klausova urputná obhajoba neobhajitelného na zasněžené trase Jizerské padesátky.

 

Přiznám se, že mám strach z neomylných mužů v čele státu. Mužů, kteří vystupují na veřejnosti jako své vlastní pomníky. Mužů, kteří rádi přiznají drobné vady na tělesné kráse (dvě, tři brady Zemanovy) či rozličné libůstky, jako je třeba záliba ve slivovičce. Čímž lze nakonec i zabodovat u voličů, neboť kdo z nás je ideálem krásy, kdo z nás nějakou tu libůstku nemá? Mužů, kteří ovšem tohle vše přiznávají také proto, aby vypadali jako ti, co přece nic před nikým neskrývají.

 

Aby se jich třeba někdo nezeptal  na jiné vady, které nejsou tak na první pohled vidět. Na něž ale ukazuje třeba schopnost z fleku naslibovat kdekomu kdeco, avšak dodržet jen to, co se jim momentálně dodržet hodí. Zbytek nějakou sofistikou oddiskutovat, případně dotěrného tazatele ztrestat nějakým lehce jedovatým bonmotem.

 

Mám strach z mužů v čele státu, kteří se k dospělým lidem chovají jako přísný učitel ke zlobivým žáčkům, kteří ale, když se domnívají, že nikdo nekouká, šťourají se prstem v nose.

 

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

Nový autor 17.1.2013 Vytisknout Vytisknout
Nadpis:
Autor:
Číslo aktuálního měsíce: Ošetření proti spamu
Text:
Zpět na seznam článků
© Miroslav Hudec

Zvětši Zmenši