Vracel jsem se z demonstrace proti neonacistům v Novém Bydžově. Řekl jsem si, že je důležité, aby lidi věděli, že proti náckům nejsou jen mladí lidé, které mohou ti usedlejší snadno nařknout z mladické nerozvážnosti a vůbec z čehokoliv, co jim samým umožní vymluvit se z odpovědnosti. Přece jen se nás tam nakonec pár postarších také sešlo.
Na prázdném novobydžovském nádraží se poklidně promenovali holubi a výpravčí klábosil před dopravní kanceláří s dvojicí policistů. A náhle tu bylo plno. Asi šedesátka neonacistů doslova protekla všemi možnými příchody a průchody na nástupiště. V rukou lahve piva, upíjeli a uplivovali kolem sebe. Oba policisté kdesi zmizeli, skupinka civilních cestujících ztichla.
Přijel vlak, jeden vagon motoráčku. Chvíli nebylo jasné, jestli se tam vůbec všichni vejdou. Drze jsem se prosmýkl mezi neonacisty a obsadil sedátko v předsíňce vozu. Vedle mne u okna si sedl neoholený starý pán, kterého jsem viděl nastupovat už cestou sem na jedné z venkovských zastávek. „Dělnická“ mládež se nahrnula kolem nás.
Mládež. Já vlastně nevím, mohlo jim být patnáct i přes třicet, všechny ty obličeje byly jaksi stejné, skoro bych řekl, bez výrazu. Ten, co seděl přímo proti mně, měl velké ruce a zažloutlé, olámané, nepříliš udržované nehty svědčící, že se živí pravděpodobně nějakou nekvalifikovanou manuální prací. „Máš eště to koleno v rosolu?“, zeptal se toho, co stál nad ním. To obrátilo jiným směrem řeč vedenou dosud převážně o sexu, ovšem slovníkem i na dnešní poměry nevídaně hrubým a agresívním. „Zavolám starý domu, ať dá do trouby bůček“, reagoval na to jiný.
„Tady taky kradli cikáni“, ozval se náhle můj postarší soused a ukázal kamsi do polí, na několik osamělých chalup. Od začátku cesty zapřádal s neonacisty hovor, a obrátil se i na mne, abych mu dosvědčil, jaká jsou „ty černý“ svoloč. Naštěstí nácci byli tak zaujati sami sebou, že si mě moc nevšímali a nepostřehli, že jsem starému pánovi neodpověděl. „Osumdesát miliard ročně nás ta verbež stojí“, zaznělo to jako prásknutí bičem od toho naproti mně. Ale hned se zas vrátili k jídlu a k nějaké hospodě v Ostravě, kam se chystají po návratu domů.
Ulevilo se mi, když se v Chlumci nad Cidlinou všichni houfně vrhli k hradeckému rychlíku – já jel opačným směrem. „Co se to děje, někde byl fotbal?“, zeptala se mě mladá, elegantní, na pohled sympatická průvodčí. Řekl jsem jí, odkud ti, na které se ptala, jedou a co tam dělali.
„Jo, na cigoších byli“, řekla s pochopením. A já si v tu chvíli vzpomněl na odpolední rozhovor s „cigošem“ Čeňkem Růžičkou, také už starým pánem, který jako jeden z mála přežil nacistický holocaust a který snad i proto dokáže dříve než jiní vycítit, kdy začíná jít do tuhého.