Raději mrtvé, když ne moje?

Radim Uzel sugestivně popisuje („Vstávají noví „dětínkové“, LN 1. 6.) duševní muka matky, která se kdysi dávno nechala interrupční komisí umluvit, aby místo potratu dítě přece jen porodila a pak dala k adopci.


Ano, i pro mne,  a jistě pro každého normálního člověka, by bylo skoro nesnesitelně bolestivé vědět, že někde po světě běhá moje dítě, a já o něm nic nevím. Kde žije, jak žije, jak se mu vede, jaké radosti či smutky zažívá, k jakým lidem se dostalo, zda mu neubližují, zda se mu vůbec něco hrozného nestalo. Co hůř, trápilo by mne, že ono možná také tuší, nebo už  mu někdo přímo prozradil, že je v té  rodině dítětem „jen“  adoptivním - což rozhodně nebudiž chápáno jako útok proti stovkám obětavých adoptivních rodičů, před nimiž v úctě smekám. A že se trápí stejnými otázkami a úzkostmi jako já, že ho to bolí až k nevydržení, stejně jako mne.

 

Vím ze své praxe, k jakým myšlenkám či dokonce činům může člověka dovést nesnesitelná duševní bolest. Ale že by matka, a zejména matka, která tento druh ztráty dítěte prožívá tak, jak je popsáno, že by zrovna ona litovala, že se to dítě vůbec narodilo? Tomu se mi moc věřit nechce. Vždyť to jde přímo proti mateřskému instinktu. Věděl to už biblický král Šalamoun, který poznal ve sporu dvou žen o dítě pravou matku právě podle toho, že byla ochotna raději se ho navždy vzdát, než dovolit, aby bylo usmrceno. 

 

 

Přiznám se, že sám nemám ani po desítkách let o etičnosti interrupcí úplně jasno. Existuje rozsáhlá, precizní, desetiletí probíhající studie takzvaných nechtěných dětí, která naznačuje, že jejich životní osudy jsou komplikovanější než u těch, jejichž narození si rodiče přáli. Na druhé straně vím o matkách, které po prodělané interrupci porodily další děti, mají na pohled harmonickou, spokojenou rodinu, ale stejně si nejsou úplně jisté, zda se tehdy, před řadou let opravdu rozhodly správně. A tak spíše jen nejasně tuším, že člověk by v této věci měl do řádu přírody zasahovat co nejméně, jen tehdy, když opravdu nemá na vybranou. O čem však jsem jednoznačně přesvědčen, že  Radimem Uzlem uváděný příklad nemůže jako argument ve prospěch interrupcí obstát. Nesmí. Protože argument, stavěný ve skutečnosti na zásadě, „dítě  raději mrtvé, když ne moje“,  je obludně nelidský.

Nový autor 4.6.2011