Braňme hodnoty. Ochráníme i životy.

Lépe než Jiří Peňás bych to nenapsal („Křižáci u našich vrat“, LN 25.7.). Stojí za to bránit tisícileté  humánní hodnoty evropské civilizace, lidskost, úctu k životu, rytířskost, projevující se ochranou slabších a znevýhodněných, dobrou vůli a otevřenost společnosti všem lidem dobré vůle.


Nebylo a není to zadarmo probojovat je a udržet si je proti neustálým útokům. Připomenu jen poslední světovou válku a diktatury 20.století a stovky miliónů jejich obětí.

Z tohoto hlediska útok norské zrůdy, jíž nazvat jejím lidským jménem mě nikdo nedonutí, nebyl vlastně ničím novým. Ač to zní  hrozně, ona nevraždila proto, že by proti obětem něco měla osobně. Je to horší, a ona to i přiznala. Ta jatka pro ni byla v podstatě reklamní akcí, a povraždění lidé sotva něčím víc než po zemi se válejícími letáky na zboží pochybné kvality! Je přesvědčena, že čím více jich pozabíjí, tím více pozornosti se jí dostane v médiích, tím účinněji bude moci svou grafomanskou (má prý celých 1.500 stránek) chartu nelidskosti šířit.

Krátce po masakru se o něm na facebooku rozeběhla diskuse, a pochopitelně také a možná především o tom, zda a jak je možno opakování něčeho podobného zabránit. Samozřejmě, není to v naší moci. Podobné excesy bohužel lidstvo čas od času provázejí od úsvitu dějin. Dnes je to horší hlavně proto, že jejich pachatelé mají k dispozici mnohem dokonalejší technické prostředky. Přece však něco udělat můžeme. Můžeme zabránit  tomu norskému i všem případným dalším, aby z něj mohli těžit, jak si naplánovali. Odmítat reklamní letáky ve svých poštovních schránkách se už zvolna učíme, učme se tedy odpírat pozornost i násilnickým spasitelům.

Nedělejme jim reklamu, snažme se, aby jejich jména byla co nejdříve zapomenuta. A braňme své hodnoty, neustupujme od nich. Oni i ti šílení spasitelé jednají jakýmsi zvráceným způsobem racionálně a využívají takové metody, které pokládají za účinné. Své životy tedy můžeme lépe ochránit, když je přesvědčíme, že vražděním svých cílů rozhodně nedosáhnou.

Ale platí to bohužel i naopak. Zavládne-li v evropské společnosti poraženectví, začnou-li se šířit nálady typu, že všechno je špatně, že všechno se musí od základu změnit a uznávané hodnoty především, že sice odsuzujeme činy vraždícího monstra, ale že bychom přece jen měli o jeho názorech přemýšlet, protože reaguje na nějaké skutečné problémy, jen to povzbudí další vrahy a další masakry.

Tím ovšem nechci říct, že tato společnost nemá řadu vážných problémů a že nemáme nic měnit, nic zlepšovat.  Musíme ale trvat na tom, že toto permanentní zlepšování, které je přirozeným mechanizmem  společenského vývoje,  se bude dít z naší vnitřní potřeby a z našeho svobodného rozhodnutí – nikoliv  pod namířenou pistolí.

Nový autor 26.7.2011