Napadat cizince je logické?

Ad: „Češi začínají brojit proti cizincům“ (LN 11.10.)


Že společenské napětí roste, cítí asi každý. Ale že by z toho automaticky vyplývalo nepřátelství k cizincům? Jistě, víme i z jiných zemí, že v nejistých časech bývají cizinci oblíbeným hromosvodem. Ale  skutečně v každé zemi? Neslyšel jsem, že by se to dnes dělo třeba ve Spojených státech, kde je jinak různých rozmíšek, a často i násilných, dost a dost. Navíc USA jsou spíše celý díl světa než země v obvyklém slova smyslu, tvořený státy s odlišnou historií, tradicemi, zvyky. Ale ani v jižní polovině toho světadílu o něčem podobném neslýcháme. V souvislosti s Austrálií také ne. Jistě, to všechno jsou kouty planety, kde skoro každý přišel odjinud, a není-li sám cizinec, určitě je má mezi příbuznými nebo předky. I na starém kontinentě, počítáme-li k němu také Velkou Británii, najdeme země, kde sice může tu a tam dojít k jednotlivým incidentům, ale rozhodně nepřátelství k „přišelcům“ nepřevládá.

 

S námi to bude asi trochu složitější. Vždyť u nás si leckdo může připadat jako cizinec i ve své vlastní zemi. A to Rómy tentokrát záměrně nechávám stranou. Všichni přece víme, co to znamená, když se místní o někom vyjádří, že „je to taková „náplava.“ A kolikrát jsme slyšeli masově napadat různé občanské iniciativy, které si dovolily bránit třeba přírodu někde jinde než v té své obci, ať si ji táhnou chránit domů? Kolikrát byl zmařen i docela šikovný projekt, chytrá, obecně prospěšná investice, která nevadila ničím jiným než tím, že autor záměru nebyl místní? A co třeba petice místních proti stavbě domova pro mentálně postižené, jak se stalo zcela nedávno?

 

Pokud jde o skutečné cizince, nevím, jestli momentální hospodářská a sociální situace jen nezvýrazňuje postoje, které jsou u leckoho skoro normou. Dodnes je mi hanba, když si vzpomenu na drobný incident, jehož jsem byl svědkem krátce po revoluci v roce 1989, v čase všeobecného nadšení a nadějí do budoucna. Na malém městě vystoupil z auta mladý muž a anglicky se ptal na cestu. Oslovený obtloustlý, dýchavičný padesátník na něj překvapeně vytřeštil oči a neřekl nic. Jen rukou udělal gesto tak odmítavé, že mládenec raději couvl zpět k autu. „Uč se česky, vole“, vylétlo za ním až teď.

 

Ostatně, proč tolik našich krajanů, kteří v různých vlnách po roce 1948 z republiky odešli či dokonce byli nuceni odejít, už se zpátky nevrátilo, i když by mohli? Pravda, leckdo tam venku už zapustil kořeny, a bylo by pro něj  těžké začínat ve staré vlasti úplně znova. Ale platí to opravdu pro všechny? A co příslušníci prvního a druhého odboje po návratu do vlasti? Šlo často o hrdiny, a co jim to doma bylo platné? Výjimky by se samozřejmě našly, ale byly to právě jen výjimky.

 

Jestli tedy napadat cizince u nás je logické, je to zřejmě i jiná logika, než jen logika vzájemných vztahů v dobrých a zlých časech.

Nový autor 2.10.2011