Přirozenost jako nejsilnější argument?

Mnislav Zelený-Atapana může mít tisíckrát pravdu že „Hlad je přirozený regulátor populace“ (LN 8.11.) -  já bych ale byl s tak radikálním názorem hodně opatrný. I kdyby to však pravda byla, tak to snad  ještě přece neznamená, že je správné nechat lidi umírat hlady.


Přirozenost může být různého druhu. Řada malých dětí (ne všechny) je „přirozeně“ dosti krutá, ale je to jen proto chování správné, žádoucí, máme ho jen proto tolerovat, či dokonce snad podporovat? Člověk zdaleka není jen „přirozený“ biologický tvor. Jeho chování daleko více než ta biologická ovlivňuje sociální dědičnost. Výchovou, socializací předávané způsoby chování, normy, hodnoty, které lidstvo získalo tisíciletími kulturního vývoje.

 

Ale ona i ta biologická „přirozenost“ je složitější záležitost. Vedle zmíněné krutosti obsahuje i zárodky takzvaného prosociálního chování. Výzkumy  prokázaly, že ani roční, dvouleté batole nedokáže lhostejně přihlížet utrpení druhého a snaží se  utěšit plačícího kojence. A zdaleka to není jen mechanická nápodoba chování matky, starších sourozenců či někoho dalšího. Ostatně, co jiného, než projev zcela přirozeného soucitu byla Atapanovova snaha zachránit život starému umírajícímu indiánovi? Že si ten čin následně vyčítá, to už může být dodatečná racionalizace, třeba také snaha potlačit tu přirozenost, přizpůsobit se místním (indiánským) kulturním vzorcům. Dělá tedy přesně to, co vyčítá těm, kdo se snaží pomáhat hladovějícím třebas v Africe.

 

Možná že humanitární pomoc hladovějícím v tzv. třetím světě opravdu povede k růstu populace, možná se tím opravdu zadělává na další problémy. Možná také ne, kdo to dnes  může říci s určitostí? Ostatně ten „humanitární počin“, jestli tomu dobře rozumím, je chápán jako nezbytná první pomoc, na níž  by měly navázat další její formy, které by právě měly předejít důsledkům, jichž se Atapana obává. V každém případě ale  jsme lidé, lidé určitého kulturního a civilizačního okruhu, a podle toho se chováme. Nemůžeme se chovat jako indiáni, protože nejsme indiáni, nemůžeme nečinně přihlížet utrpení jiných lidí. Jistě, také proto, že naštěstí máme přece jen více prostředků než ti pralesní indiáni.

 

Nic z výše uvedeného ovšem neznamená, že si nemáme s pralesními indiány co říci, že se nemáme navzájem co naučit.

  

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

Nový autor 10.11.2011