Kácení alejí jen zastírá mnohem vážnější příčiny nehodovosti

Svého času bývaly pohlavek a rákoska oficiálním výchovným prostředkem i ve šlechtických rodinách. No jo, ale mohl si jakýsi preceptůrek dovolit vztáhnout svou neurozenou ruku na  budoucí Jasnost či dokonce Výsost? A tak prý si šlechta držela nějaké to chudé dítě, placené  za to, že občas schytalo pohlavek oficiálně určený urozenější hlavě.


Stejnou funkci zástupného otloukánka, na kterého si lze bez většího rizika troufnout, dnes plní při „řešení“ dopravní nehodovosti aleje kolem silnic. Zpravidla ovšem bez té více či méně velkorysé kompenzace. Však se po šlechtě nemusíme opičit úplně ve všem, že?

Kdejaký redaktor, líný vymyslet si něco originálnějšího, kdejaký populistický politik, kdejaký všeznalý internetový diskutér spolehlivě vyrukuje s frází o „stromech zabijácích“,  kdykoliv to Jeho Jasnost Řidič ráčí do nějakého toho stromu naprat - leckdy sám napraný pod obraz boží. V šířící se protistromové psychóze je málokdo ochoten a schopen uvažovat s chladnou hlavou a vidět i to dobré, co aleje znamenají dokonce i pro ty řidiče. A tak silniční správy vyzbrojené motorovými pilami a úředníci žehnajícími razítky nejen že nemají žádné pochybnosti o správnosti svého konání, oni se jím všichni cítí dokonce morálně povzneseni. Vždyť přece zachraňují lidské životy, přičemž jest jim za to ještě snášet drzé reptání, odmlouvání a dokonce i horší protivenství od zvrhlých ekoteroristů, kteří odmítají věřit ve svaté dogma o škodlivosti stromů u silnic. Přitom nejen ochránci přírody, i mnozí další přinejmenším tuší, že chyba nemusí být v těch alejích, protože to by tam přece musel bourat každý, kdo tudy projíždí. Ale protože nepálit si zbytečně prsty je u nás synonymem životní moudrosti, pokrčí rameny a mlčí.

Vlastně ani není divu. V zemi s deseti milióny obyvatel je zhruba šest a půl miliónu řidičů, kdo by si troufl říci, že i oni za něco můžou, kdo by si dovolil se takové síle postavit? Zvlášť,  když je to ve skutečnosti síla všemocné, celou společnost prorůstající automobilové lobby.

A přitom by to nemusel být neřešitelný problém. Právě proto, že v těch alejích zdaleka nebourá každý řidič, ale naopak jen nepatrný zlomeček. Nebylo by těžké oddělit zrno od plev. Z těch 6 a půl miliónu řidičů jich za šest let existence bodového systému dostalo alespoň jeden trestný bod zhruba 10%. Devadesát procent řidičů, drtivá většina!,  tudíž ani ten jeden. A zcela vybodovaných bylo v červenci letošního roku 33 tisíc řidičů. Pouhé půl promile!

Problém asi bude v tom, že i v té polovině promile může být leckdo vlivný a mocný. Nebo alespoň dostatečně bezohledný, arogantní a mstivý. Případně spojující v sobě oboje. Jako ten, co vytlačil z dálnice vozidlo, které mu podle jeho názoru bránilo v náležitém rozletu po vozovce a jehož posádka jen zázrakem přežila následné kotrmelce přes - ano, přes zhruba stometrový pruh trávníku a oraniště mezi vzdálené stromy! Společensky poměrně vysoce postavený agresor se dětinsky vymlouval a shazoval ze sebe vinu, jak jen to šlo. Byl sice nakonec odsouzen, ale našel i překvapivě dost zastánců. Možná je jen otázkou času, než se k všeobecné úlevě najde ten pravý viník havárie. Tušíte správně, ty sto metrů vzdálené stromy. Oni se totiž na silnicích takto agresivně chovají mnozí další, a ti se teď mohou cítit ohroženi. Žádný div, že poptávka po vhodném obětním beránkovi opět vzrostla.

Takovým, kterým ani reklama nemusí napovídat, že se mají odvázat, samozřejmě silnice nemůže stačit. Ti jsou schopni sami sebe rozbít i o strom desítky metrů od krajnice. Nedávno jeden takový v mírném stoupání těsně za světelnou křižovatkou, kterou odpovědný řidič i na zelenou projíždí opatrně a sníženou rychlostí, přelétl ze svého pruhu přes asi třímetrový dělicí pruh, přes další třímetrový pruh protisměru, přes čtyřmetrový záliv autobusové zastávky, kterou těsně minul, přes dvoumetrový chodník a ještě asi přes tři, čtyři metry trávníku a teprve tam se zastavil o strom. Výsledek? Čtyři zranění, z toho dva těžce. Kolik desítek metrů zplanýrovaného prostoru po obou stranách silnice by tenhle „řidič“ potřeboval, aby to bylo bezpečné?

A je vůbec ten zplanýrovaný prostor bezpečnější? Jak si potom vysvětlit případy, kdy v místě, kde už stromy byly vykáceny, hupsne vozidlo přes  pankejt, a protože se nemá o co zastavit, několikrát se převrátí a posádku uvnitř to doslova rozmačká? Kdyby ty stromy nebyly vykáceny, dopadlo by to v nejhorším případě stejně, ale kdo ví, možná by přežil alespoň někdo, protože vozidlo by se nepřevrátilo, a třeba i všichni, pokud by řidič v aleji instinktivně snížil rychlost.

A to jsme ještě nemluvili o lidech se zdravotními problémy, kteří daleko citlivěji než zdraví reagují na stav okolního prostředí. Opět se to stalo na úseku silnice, kde byly vykáceny stromy. Za horkého letního dne dostal jeden z řidičů infarkt, vjel do protisměru, kde se jeho auto srazilo s dalšími vozidly. Na místě zůstali čtyři mrtví. Kdo ví, zda ke zdravotnímu kolapsu muselo dojít, zda by mu chladivý stín stromů nedokázal zabránit.

A řeč nebyla ani o těch, kdo auto použijí k plánované sebevraždě. Já vím, to se těžko dokazuje, ale že k takovým případům dochází, a možná častěji, než si vůbec dokážeme připustit, naznačují případy, kdy to přeživší sebevrah na rovinu přiznal. V sebevražedném rozpoložení je mu obyčejně jedno, kam své auto namíří, jestli do stromu nebo do protijedoucího auta. Ale jistě i do protijedoucího auta, jak se jeden z neúspěšných sebevrahů přiznal, když je to na silnici a v jejím nejbližším okolí jediné, do čeho se lze trefit.

Možná by stačilo zaměřit se právě na tenhle malý zlomeček problémových řidičů, a zachránilo by se násobně více lidských životů než vykácením všech alejí kolem silnic včetně těch nejzapadlejších, označených cedulí, že se v zimě neudržují. Postavit se proti síle, proti mocným, vlivným, arogantním ovšem vyžaduje odvahu. Ta zjevně chybí. A tak budou aleje zřejmě dál sloužit za (zdánlivě) levného otloukánka. Jen mi vrtá hlavou, kdo tuhle roli převezme v okamžiku, až všechny aleje i jednotlivé stromy od silnic zmizí. Až  i u stovek kilometrů těch, co  procházejí lesem, budou povinně káceny stále širší a širší pruhy po obou stranách. Až místo silnic nakonec budou krajinu protínat stometrové betonové ranveje, aniž to nějak výrazněji snížilo počty mrtvých a pomlácených motoristů.

Určitě to ale zase bude něco, co spolehlivě odvede pozornost od těch příčin nehodovosti, jejichž odstranění by třeba jen náznakem ohrozilo zisky zmíněné automobilové lobby.

PhDr. Miroslav Hudec, psycholog

Nový autor 18.1.2012