Dokud nebudou rybičky štěkat

Nepokládám za šťastné stavět proti sobě v diskusi o novele zákona na ochranu zvířat důležité hodnoty, sugerovat veřejnosti, že jednu lze chránit jen na úkor druhé, že se snad dokonce vzájemně vylučují. V tomto případě domovní svobodu a ochranu bezbranných.


 

Ano, zvířata jsou proti našemu leckdy dosti drsnému světu stejně bezbranná jako malé děti, staří lidé, zdravotně postižení. A stupeň jejich ochrany je měřítkem naší civilizovanosti, víc, je měřítkem lidskosti, snesitelnosti toho světa. A kdyby to jako argument nestačilo, pak připomínám, že jedenkaždý z nás minimálně jednou v životě do té kategorie bezbranných patřil a skoro každý z nás do ní jednou znovu patřit bude. A když ne on, tak někdo z jeho blízkých či přátel.

 

Lidskost je nedělitelná. Nelze se opravdu lidsky chovat třeba k dítěti a zároveň nelidsky zacházet s pejskem nebo kočkou. Ne že bychom občas na takovou podivnost nenarazili. Ale koho by v té souvislosti nenapadlo, zda v téhle domácnosti jednou dítě nedopadne stejně jako to zvířátko?

 

Novela zákona  jistě musí mít pojistky proti zneužití. Na druhé straně by společnost měla mít také nějakou skutečně účinnou pojistku proti těm, kdo kašlou na její hodnoty. Jimž je lhostejné utrpení, které působí druhým, ať lidem nebo zvířatům. A jimž je koneckonců lhostejná i ta domovní svoboda, pokud by byla porušována u někoho jiného. Ale zcela v intencích svého duševního ustrojení se jí budou bez skrupulí ohánět, když jim to pomůže  vyhnout se odpovědnosti za své nelidské chování.

 

Pana poslance Gazdíka mohu uklidnit. Dokud hladovějící rybičky v akváriu nebudou výt a štěkat, dotud je málo pravděpodobné, že do bytu jejich majitele vtrhne policejní komando,  aby se nějak zabavilo v té současné nekonečné nudě, kdy pomalu není do čeho píchnout.

 

 

 

Nový autor 28.2.2012