Jsem jednoznačně na straně ekologů, stejně jako oni jsem přesvědčen, že současné vedení Národnímu parku Šumava mírně řečeno neprospívá. Ale nabídku na fotbalový turnaj s jeho zaměstnanci bych rozhodně neodmítal („S těmi, kteří nás šikanovali, nečutáme“, LN 15.5.).
A vybral bych dobré fotbalisty a do zápasu bych vložil veškerý um a maximální úsilí. Co může být v dnešní době, kdy sport patří mezi nejpopulárnější lidské aktivity, lepší reklamou než vyhraný fotbalový zápas či dokonce turnaj?
Reklamou nejen pro vítězné hráče, nejen pro vítězné mužstvo. Respekt a popularita, kterou vítězi obvykle získají, je často i šancí na popularizaci lecčehos dalšího, co je s nimi spojováno. Včetně té ochrany přírody a životního prostředí, které jsou sice u nás slovně skloňovány ve všech pádech, a kdekdo si na nich založil živnost, ale ve skutečnosti, jsou na ně mnohdy brány ohledy jen tehdy, pokud to nikomu nevadí. Hlavně, pokud to nevadí těm živnostem. Konečně, on je na tom sport přes veškerou popularitu obdobně. Dnes je to spíše sportovní průmysl než činnost řídící se původními ideály.
To už je však jiné téma. V každém případě to odmítnutí (navíc opravdu trochu zapšklé, zbytečně ublížené, bez nadhledu a espritu) je alespoň podle mého zahozenou šancí, taktickou i psychologickou chybou. Vlastně umožnilo soupeři výhru kontumací. Kdo ví, kolik sportovních fanoušků, zejména těch mladých, kteří se teprve rozhlížejí po světě a hledají v něm své místo, kterým ale zatím ochrana přírody nic moc neříkala, mohlo začít docela vážně přemýšlet, jestli na ní přece jen něco není, když vede k tak perfektním výkonům ve fotbale.
Post scriptum: a já zas přemýšlím, jestli se na stará kolena nezačnu učit čutat.
Miroslav Hudec, psycholog