Nejsme všemocní

A je to tu zas. Slova plná zděšení, titulky s vykřičníky, za nimiž se vzápětí rojí zástupy otazníků. Co se to děje s dětmi? Co dělají rodiče? Co dělá škola? Kdo co zanedbal? Kam se společnost řítí, když i žák na prestižní střední škole je schopen zničehožnic (opravdu?) násilně vztáhnout ruku, nota bene ruku s nožem na svého učitele?


Jistě, nesluší se zlehčovat vážnost situace. Byl těžce zraněn člověk, učitelka, která vzhledem k uváděnému věku možná už i přesluhovala. Možná už mohla užívat zaslouženého odpočinku, ale z nějakého důvodu učila dál. Škola ji potřebovala, nebo ona sama si už nedokázala představit život bez školní služby, možná obojí, možná byl na jejích příjmech někdo existenčně  závislý. Nevíme, můžeme se jen domýšlet..

 

A teď najednou tohle. Za dobrotu na žebrotu, dere se na jazyk hloupá fráze. Je to většinou pravda, což už stačila média v komentářích napsat. Ano, děti dnes méně respektují rodiče,  učitele, vůbec dospělé, jsou hlučné, vulgární, agresivní, zkrátka nesnesitelné. Ne všechny! Přemýšlivější dospělí tuší a už i mnohdy říkají, že holt jako houba vodou pozvolna nasákly tím, co vidí kolem sebe, co dnes a denně zažívají, co se na ně hrne z televize, z internetu, odkudkoliv. Ano, můžeme si za to sami, pleteme si svobodu se svévolí, nesneseme žádné omezení, ani vnější, ani vnitřní. Nerespektujeme normy ani právní, ani mravní. Chybí slušnost, chybí uměřenost a zdrženlivost ve slovech i činech, chybí skromnost, zodpovědnost k sobě i k druhým, i za to slovo vděčnost se stydíme. Už neříkáme, že jsme za něco vděčni, jsme jen rádi. To musí stačit. To tak ještě, vděčit za něco někomu jinému než sami sobě!

 

Ano, mají pravdu ti, kdo říkají, že to takhle nemůže jít dál, že materiální prosperita - jestli ještě prosperujeme, všichni rozhodně ne - k snesitelnému životu sama o sobě nestačí.  

 

Je tu však jedno ale. I kdyby se nám nakonec společnými silami podařilo něco s dnešním neutěšeným stavem společnosti udělat, a já osobně bych si nic nepřál více, incidentům, jako byl ten na rakovnickém gymnáziu, tím nezabráníme. Nejsme všemocní, i když si to část veřejnosti, a možná i část významná, může myslet. Možná jsme se nechali splést obrovským vědeckým a technickým pokrokem poslední doby, objevy a vynálezy, které se leckomu mohou jevit jako čiré zázraky. Dokážeme pomalu léčit dosud smrtelné choroby pomocí genetických manipulací, dokážeme nahradit už většinu tělesných orgánů umělými, a možná je už brzy budeme rutinně a na míru pěstovat z kmenových buněk. Dokážeme dokonce transplantovat lidský obličej, čímž zasahujeme do integrity člověka a do jeho psychiky ještě mnohem více než vším prvně jmenovaným.

 

Přesto nám lidské chování, zejména chování v mezních situacích zůstává a asi ještě dlouho zůstane v mnohém záhadou. Něčím, co se jen obtížně předpovídá. Ne náhodou skoro vždy, když dojde k podobnému neštěstí, vyjadřuje okolí stejný údiv: „ takový tichý, nenápadný, bezproblémový chlapec!“

 

Ano, je správné celý incident důkladně vyšetřit, zjistit a zvážit všechny okolnosti, je správné potrestat viníka či viníky, je správné udělat všechno pro to, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Ale nenamlouvejme si, že je v našich silách stoprocentně to vyloučit .

 

PhDr. Miroslav Hudec, dětský a školní psycholog   

 

Nový autor 31.10.2012