Když plnění volebního programu je vydírání

Na politické scéně se to dost nepřehledně mele, míra nejistoty roste. Opět jedna příležitost volat po „silné vládě“, tentokrát se tak děje ústy pana starosty a senátora Jirsy („Vytvořme podmínky pro vznik silné vlády, LN 25.6.). Zní to dost podobně jako vláda silné ruky. Jen náhodou?


Tomáš Jirsa míní, že „volební systém... má... posilovat tu stranu, která z voleb vyjde vítězně, aby byla schopna uskutečnit svůj volební program… aniž by byla neustále závislá na  v y d í r á n í  (zvýrazněno MH) menších koaličních partnerů…

 

Buď je pan Jirsa přesvědčen, že menší politické strany žádný volební program nemají, případně že ho jen markýrují, a jejich cílem že je něco úplně jiného než plnění slibů, jež stejně jako ty velké daly svým voličům. Nebo, a to by snad bylo ještě horší, se domnívá, že velká politická strana, proto a jen proto, že je velká, má právo prosadit svůj volební program beze zbytku, bez ohledu na zájmy voličů stran menších. Těch ale mohou být i tak desítky a stovky tisíc. Dokonce voličstvo několika menších stran může být dohromady větší než elektorát strany nejsilnější.

 

Pokud by si pan senátor tohle skutečně myslil, prozrazoval by na sebe více, než by mu možná bylo milo. Bylo by to velmi zvláštní pojetí demokracie, v němž by se názory na správu věcí veřejných, dokonce na obecné směřování země, materializované posléze prostřednictvím  zákonů a prostřednictvím praktické každodenní politiky, neutvářely a nevyvíjely v permanentní diskusi mezi všemi řádně zvolenými poslanci parlamentu i mezi členy vládní koalice. A to nemluvím o tom, že taková diskuse v opravdu demokratickém státě průběžně probíhá i se zástupci veřejnosti, s odbory, s občanskými sdruženími, s celou společností.

 

Pokud to vše pan senátor chápe jen jako vydírání, komplikace, zdržování, pak by měl asi říci na rovinu, že mu vadí demokracie jako taková, když mu vadí její běžné procesy a procedury.

 

Do hlavy mu nevidím, ale vzhledem k tomu, že člověk se obvykle chová v souladu se svými názory, lze z jeho chování na ty názory dosti dobře usuzovat. Tak si třeba vzpomínám na tu urputnou snahu dehonestovat každý alternativní názor na řešení šumavské kůrovcové kalamity právě před dvěma roky. Nikdo před ním neobstál, kdo navrhoval jiná řešení, než zastával pan Jirsa. Co proto dostali vědci, kteří žádali rozumnější a méně devastující postup, občanská sdružení usilující o totéž, dokonce i soudy, pokud se odvážily dát jim zapravdu. Věc je přece jasná, komu není, ten jen zdržuje a vydírá, je to dokonce udavač (autoři stížnosti, zaslané v kauze Národního parku Šumava Evropské unii).

 

Pan senátor je zřejmě přesvědčen (z vedlejších úmyslů ho ani v kauze Šumava, ani v jeho politologických úvahách nepodezřívám), že každý problém včetně těch nejsložitějších společenských má jedno jediné správné řešení. Stačí je nazřít, vyhlásit, a kdo není vyděrač, musí s ním souhlasit a o překot se je snažit naplnit. Nebo aspoň disciplinovaně uhnout z cesty.

 

A když se následně ukáže, že to jedině správné řešení nebylo to správné? Co by, zmýlená neplatí, vyhlásí se jiné jedině správné řešení a postupuje se již známým způsobem. Oběti a škody započtou se do režie.

                                                                                         

PhDr. Miroslav Hudec

Nový autor 2.7.2013