Nepokládám francouzského skandalistu jménem Dieudonné M’Bala ani za komika, ani za politického satirika (Anna Durnová, „Kdo se bojí politické satiry“, Právo 15.1.). Spíše za vypočítavého kšeftsmana bez skrupulí, který našel mezeru na trhu zábavního průmyslu a naprosto cynicky ji využívá k obživě. O to cyničtěji, že sám jsa tmavé pleti, snadno se může stát obětí toho, co svými vystoupeními podněcuje. A stejně cynicky ten kšeft brání tím, že jej vydává za obranu svobody slova.
V každé společnosti (i u nás!) se najdou lidé ochotní popírat ukrutnosti a zločiny (nejen) nacistů, jakkoliv bezpečně prokázané. Když necháme stranou spíše ojedinělé patologické typy nebo politické extrémisty, děje se to často z pouhé momentální naštvanosti. Na poměry, na vládu, na různé nespravedlnosti, na život, v němž se jim nedaří. A viní za to všechno a všechny kolem sebe. A tak to také všem a všemu kolem sebe vracejí. Problém je v tom, že obvykle neznají míru. Připomínají popudlivého pubescenta, kterého opět čímsi dopálili rodiče, možná k němu opravdu byli nespravedliví, a on za to do krve ztříská malého bratra, nebo vzteky roztrhá nenahraditelný rodinný dokument, děděný po generace.
Tito lidé budou ochotně poslouchat a dál šířit cokoli, o čem vědí nebo věří, že to naštve „ty nahoře“, na které mají pifku. A rouhání se uznávaným hodnotám je od nepaměti jeden z nejúčinnějších způsobů, jak toho dosáhnout. Že to jde klidně až za hranici lidskosti? Tím lépe!
Francouzské úřady se ocitly v těžko řešitelné situaci. Už se přesvědčily, že administrativní zásahy cynickému kšeftsmanovi jen nahrávají. Na druhé straně vláda nemůže nehájit uznávané civilizační hodnoty a nemůže dovolit beztrestné špinění památky miliónů obětí nacismu či rasismu, které už se samy bránit nemohou.
Je ale s podivem, že národ tak kulturní a svobodomyslný, navíc s takovým espritem, jako jsou Francouzi, nechává zápas proti nelidskosti a cynismu jen na úřadech. To už zapomněli třeba na památné vystoupení spisovatele Émila Zoly „J’accusé…!“, jímž se na začátku 20. století postavil na obranu nespravedlivě pronásledovaného vojáka Alfréda Dreyfusse a obecně proti vzrůstajícímu antisemitismu? Došel jim vtip a lehkost, s jakými kdysi dokázali proti něčemu takovému vystupovat?
Francie pro nás začasto bývala vzorem a inspirací. Třeba by se tentokrát na oplátku mohli Francouzi inspirovat u nás, totiž slavnou dvojicí Voskovec + Werich. Jejich antifašisticky zaměřené divadelní hry, tím účinnější, čím vtipnější, doháněly přespolního Hitlera i domácí fašounky k záchvatům bezmocné zuřivosti a diváky k tím většímu nadšení. V takové atmosféře by šmoka typu pana M‘Baly samo publikum vypískalo či spíše pohrdlivě vybučelo po prvním jeho nechutném žertíku.
PhDr. Miroslav Hudec, psycholog