Neohlídáme všechno a každého

Tragedie, ke které došlo na střední škole ve Žďáru nad Sázavou, nutně musela vyvolat zděšení po celé zemi. Sociální sítě, citlivý barometr nálad ve společnosti zareagovaly okamžitě. Elektrické křeslo… kulku do hlavy… v této zemi se nevyplácí vůbec vyjít na ulici neozbrojený. A samozřejmě, mohou za to dnešní hrozné poměry, špinavosti v politice, vlastně nic v téhle zemi není dobře , ani to jinak nemohlo dopadnout.
Nelze se těm reakcím divit. Nejsme příliš zvyklí na to, že někdo pronikne do školy a zabíjí. Ve vzdálené Americe, tam snad, ale u nás? Co hůř, pachatelka, podle údajů v médiích trpící těžkou duševní chorobou, podobný útok podnikla už jednou, před dvěma roky v Havířově. Tehdy naštěstí pobodaná oběť nezemřela. A letos byla útočnice propuštěna do domácího léčení. Není nic snadnějšího než obvinit také ošetřující lékaře nebo soudce, který propuštění povolil. Ten šok paradoxně mimo jiné vyplývá i z toho, že na rozdíl od jiných zemí jsou u nás podobné tragédie spíše ojedinělou záležitostí. Ale stávají se, a to bez ohledu na dobu a momentální politické poměry. Asi už jen starší pamětníci si vybaví případ tehdy dvaadvacetileté Olgy Hepnárové, která v roce 1973 vjela úmyslně nákladním autem do lidí na Strossmayerově náměstí v Praze, osm jich zabila a dvanáct zranila. Mimochodem, byla u ní rovněž diagnostikována začínající schizofrenie. A ve stejných sedmdesátých létech zabil po hádce žák jedné základní školy na Českolipsku nožem kamaráda. Jistě je namístě prověřit, zda opravdu nikdo nic nezanedbal, případné viníky vést k odpovědnosti, určitě bude třeba provést všechna bezpečnostní opatření, která provést lze, aby se na minimum snížilo riziko nějaké další tragedie. Určitě se budeme muset konečně vážně zamyslet (já vím, to se v takových okamžicích říká vždycky) nad rostoucí záplavou násilí ve sportu, v médiích, v počítačových hrách, vůbec ve společnosti, nad jejím hrubnutím. Ale třeba i nad tím, zda současná míra soutěživosti už nenarušuje společenskou soudržnost a lidskou vzájemnost, neničí soucit, zda až příliš nestaví jednoho člověka proti druhému jako soupeře, dokonce nepřítele, zda negeneruje atmosféru, jež pravděpodobnost takových útoků zvyšuje. Těžce duševně nemocní sice žijí ve svém vlastním, pro nás těžko pochopitelném světě, avšak i do něj nějakým způsobem v deformované podobě proniká svět vnější. I kdybychom však udělali možné i nemožné, nedělejme si iluze. Těžká duševní nemoc může propuknout náhle, bez varování, třeba i u lidí, které dlouho známe a v životě by nás nenapadlo, že by mohli na někoho zaútočit. Můžeme jistě snížit riziko podobných tragedií, ale absolutně jim zabránit není v lidských silách. PhDr. Miroslav Hudec, psycholog
Nový autor 22.10.2014