Dámy a pánové, vážení přítomní,
jestli dobře počítám, je to letos už po čtrnácté, co jsme se sešli tady na hranici na vzpomínkové slavnosti. A je to samozřejmě pouhá náhoda, že to číslo nám připomíná čtrnácté září, výroční den úmrtí prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garigue Masaryka. Letos od toho smutného dne uplynulo už celých osmdesát let.
Co ale náhoda není, to je připomínka jeho jména právě tady, kde se rok po prezidentově smrti odehrávaly ozbrojené střety obránců naší vlasti s nacistickými útočníky, kterým bylo Československo trnem v oku jako suverénní stát i jako demokracie, a jejichž cílem bylo obé zničit.
Vlast, vlastenec, vlastenectví, to jsou dnes opět slova velmi hojně užívaná. Žel, stejně často i zneužívaná. Ukazuje to, mimochodem, jak u nás chybí výchova k vlastenectví skutečnému. K takovému, jakému zde dnes vzdáváme hold. K vlastenectví v pravý čas, k vlastenectví ne prázdných slov, před nimiž varoval už Karel Havlíček Borovský blahé paměti, ale k vlastenectví činů. K vlastenectví, které nemá potřebu povyšovat se, urážet a nenávidět, které je pozitivní, praktické a hotové ke každodenní námaze a v případě potřeby i k oběti. Tak, jako tady na hranicích v září 1938. Vlastenectví, které si je dobře vědomo, jak se liší od pouhého zlobného a agresivního nacionalismu, šovinismu. Ten není ničím jiným než náhradní náplní života lidí prázdných. Bludných duší, které svému životu nedokáží dát nějaký pozitivní smysl.
Jak stále aktuální je to, co k vlastenectví řekl právě náš první prezident v Čapkových „Hovorech s TGM“, když se ho spisovatel ptal třeba na vztah vlastenectví a humanismu. Humanismu, který dnes někteří politici, dokonce političky!, dovolí veřejně označit za přehnaný:
„Humanita toť náš národní program, program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla i svatého Václava… Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu… Mezi láskou k národu, láskou k vlasti a humanitou není rozporu; mezi moderním nacionalismem a humanitou bývá. Už to cizí a nové jméno naznačuje, že vlastenectví, jak je požadovali a žili naši buditelé, je něco jiného než nacionalism dnešní.“
A pan prezident hovořil také o vztahu vlastenectví a naší spolupráce v širších nadnárodních společenstvích. Slýcháme dnes nejednou hněvivé věty o vlastizrádcích sloužících zlé Evropské unii, společenství, s myšlenkou na něž přišel zmíněný skutečně český král Jiřík z Poděbrad, už skoro před 650 roky. V roce 1462 vyjelo jeho poselstvo z Prahy do Štrasburku, aby zahájilo jednání o vzniku společenství evropských panovníků. A TGM jako by přes propast staletí odpovídal husitskému králi a na jeho tehdy ještě neúspěšné úsilí:
„Žádám-li od politiky, aby sloužila člověčenstvu, neříkám tím, aby nebyla národní, ale aby byla spravedlivá a slušná… Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením“.
Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.
Sobota 23. září 2017