Pohozené děti

    Jdu s ruksakem plným nákupu a chystám se odbočit k našemu paneláku. Koutkem oka zahlédnu, jak ze záhonku kvetoucích růží u hlavního chodníku odletují celé kusy větviček. Podívám se lépe. Nad záhonem vykukuje malý kousek hlavy a míhá se jakýsi klacek, či co. Jdu blíž, protože se mi to bohu nelibé konání nelíbí.


    Mezitím zpoza záhonu vypochoduje tak sedmiletý kluk a pokračuje v ničení. Pak mě asi zmerčí a instinktem mírně zdivočelých a často peskovaných dětí vytuší nebezpečí. Přikrčí se za záhonem. V ruce má asi 30 centimetrů dlouhou, křiklavě pomalovanou parodii na tesák, koupenou zřejmě kdesi u kolotočů. Levný šunt, ale prst by přerazit dokázal a oko vypíchnout také. 

    Ptám se ho, jestli mu těch růžiček není líto. Mlčí. Zkusils někdy přivonět? Neochotně to udělá. Není vidět, že by z toho měl nějaké potěšení.

    Ptám se, jestli je celé léto tady, jestli třeba aspoň občas nevyrazí někam na výlet. Přikývne, byli v zoologické zahradě. „S tatínkem, s maminkou, nebo s oběma?“ „S karate.“

 

    No, a kde ještě? Co třeba vydat se na koupaliště, do bazénu, na houby nebo na borůvky? Anebo na kolo, hned vedle je ta nová cyklostezka. Kluk rozpačitě přešlápne. Nevypadá na bůhvíjakého raubíře, jen se asi zoufale nudí. Nikde nikdo v dohledu, většina kamarádů je zřejmě buď na prázdninách nebo na výletě, či někde u vody. Tak bloumá po sídlišti a hledá si zábavu. Jakoukoliv.

   Ještě neztrácím naději: „a co třeba odpoledne?“ „To pudu pod Holák.“ „A tam?“ „Budeme si hrát s klukama na vojáky. Máme pistole, vopravdický.“

    Půjde přes půl města, možná bez toho, aby o tom rodiče věděli, přes frekventované komunikace, a bude čelit i lecjakým jiným nebezpečím, protože samota a nuda jsou ještě horší.

    Babyboxy na pohozená novorozeňata už máme a pomalu si zvykáme na jejich existenci. Ale co vymyslet pro ostatní pohozené děti?

 

PhDr. Miroslav Hudec 11.8.2008