Zabírání krajiny

Nedávno proběhla médii zpráva, že staletá poutní cesta do Hejnic v Jizerských horách byla přerušena. Skupině lidí stejně mocných jako bezohledných se zlíbilo udělat si na jedné její části golfové hřiště.


A na dotazy, proč tudy poutníci již nemohou projít, odpovídal zástupce golfových prominentů před televizní kamerou drze, že tím přece chrání jejich bezpečnost. Argument stejně oprávněný jako tvrzení zloděje, že auto ukradl jen ze strachu, aby se v něm majitel třeba nezabil.

Bohužel, nejde zdaleka o ojedinělý případ, jen vyčnívající, jen budící úžas, že si ti lidé dovolili dokonce i na historickou poutní cestu. Po celé zemi se najde řada podobných záborů, také u nás na Českolipsku, jak ukazuje připojená fotografie oploceného lesa. Stalo se nám třeba, že jsme se vydali po turistické stezce, kterou jsme v minulosti procházeli již nesčetněkrát, vedené tak, aby si poutník mohl vychutnat krásný výhled na České středohoří. Jenže značená cesta nás najednou překvapivě vede úplně jinam, do lesa na druhé straně kopce, pravda, do lesa pěkného, leč už bez výhledu kamkoliv. Veřejný pozemek v sousedství původní trasy byl bez skrupulí prodán či pronajat někomu spřízněnému, a ten už si dokázal zařídit, aby se mu okolo zbytečně nikdo necoural.

V roce 1989 jsme s velkou slávou stříhali ostnaté dráty na hranicích země a těšili se, jak volně se nám teď bude cestovat. Za hranice snad. Ale ve vlastní zemi se pohybujeme s čím dál většími obtížemi, čím dál častěji narážíme na dráty, různé zábrany, výstražné a výhružné tabule. Rok staré turistické mapy jsou mnohdy k ničemu, protože zobrazují něco, co už dávno neplatí.

Veřejně přístupný prostor se rychle zmenšuje, krajinu zabírají jacísi novodobí feudálové. Opravdu jsme tohle chtěli? A opravdu to chceme trpět?

Nový autor 15.8.2009