Mokré silnice za mrazu a duševní úchylka

Ludvík Vaculík (LN 15.12.) oprávněně označuje lyžování na umělém sněhu za duševní úchylku. Ptá se, proč s tím Zelení něco nedělají.


Nejsem oprávněn mluvit za Zelené, z titulu profese snad ale aspoň malinko za odborníky na ty úchylky. Ono je podobných ujetostí daleko více, u nás ve městě například, ač po sněhu ani památka (kdosi kdesi zahlédl jednu strašlivě osamělou vločku, ale už neví, kde), máme silnice rozsolené do mokra. Kvůli větší bezpečnosti chůze a jízdy  kloužeme a padáme, ač bez té „péče“ bychom se pohybovali v pohodě po suchém. A to nechci domyslet, až přijdou ty dvacetistupňové mrazy, co jimi vytrvale straší meteorologové, a až zmrzne i ta solanka. 

   A co třeba to tvrdošíjné šíbování s časem dvakrát do roka, byť už i ti posunovači připouštějí, že je to nesmysl, že se nic neušetří? Přesto, že víme, že žádné dobro z toho nevzejde, naopak, že šikana lidí je to, státem posvěcená. A navzdory rozumu to pokračuje a pokračovat bude. Pan profesor Vondráček blahé paměti, jeden z mých někdejších učitelů, o čemsi podobném rád mluvil jako o psychopatologii všedního dne. 

   Život je komplikovaný, přináší i mnoho úzkosti a napětí, a jsou podvědomé způsoby, jak si od nich aspoň trochu ulevit. Třeba masovým bezmyšlenkovitým konáním něčeho, co nemá smysl, nebo co ho už dávno ztratilo, o čem ale věříme, že jakýsi smysl přece mít musí, že cosi vyřeší. Jinak by to přece lidi nedělali, ne? Takové moderní zaříkavačské úkony to vlastně jsou. Duševní úchylka, jistě, ale trpí jí většina, a tak jsou za úchylkáře naopak označováni ti, kteří na ni poukazují. Taky proto, že svým držkováním kazí živnost těm, kteří si ji na tom zaříkávání založili.

Nový autor 16.12.2009